Moje první Sasusaku (I. část)

18. srpna 2013 v 10:22 | Tessie.chan |  Naruto povídky



Tohle je moje první povídka, tak prosím ty, co si ji přečtou o jejich názor.

Měl by to být jenom začátek, takže ještě nějaké to pokračování bude a snad se bude líbit. Přeju hezké čtení :)



"Sasuke-kun!!!" uslyšel mezi stromy za sebou již dobře známý hlas dvanáctileté růžovlásky "Mateeee! Něco pro tebe mám." Zastavil se a počkal, s čím ta otravná holka zase přijde. Nelíbilo se mu, jak za ním stále běhá. Nesnášel, když mu nosila dárky a psaníčka. Nenáviděl, jak se na něj v jednou kuse dívá. Její věčný úsměv, smaragdové zářící oči a dlouhé růžové vlasy ho doháněly k šílenství. Snažil se jí vyhýbat, jak jen to šlo, ale ona ho vždycky našla.


"Konečně, Sasuke-kun, hledala sem tě snad všude" přiběhla jako zářící sluníčko a postavila se jen kousek od něj.
Už zase ten otravný úsměv, pomyslel si zoufale černovlásek.
"Páni" vydechla najednou ohromeně, když si uvědomila, že stojí kousek od obrovského rozkvetlého stromu sakury, který se rozpínal do nekonečné velikosti. Jeho větve se rozkládaly na všechny strany, některé se téměř dotýkaly země, jiné zase skoro přesahovaly špičky okolních stromů. "To je nádhera. Nemyslíš, Sasuke-kun?" On ale mlčel… Ani nečekala, že by mohl odpovědět, ostatně, nikdy na ní moc nemluvil a tak se znovu ujala slova. "Tohle jsem ti přinesla, Sasuke-kun. Chtěla jsem ti to dát už dřív, ale…" nedopověděla. Uvědomila si, že by to stejně nemělo cenu. On to totiž nechtěl slyšet. Nechtěl poslouchat ji, a tak jenom natáhla spojené ruce a čekala, že si vezme, co mu nabízí. Její očekávání nebylo naplněno.
"Tvoje dárky jsou otravné, stejně jako ty. Udělej něco užitečného pro nás oba a jdi třeba trénovat ninjutsu, ať tě nemusíme na další misi všichni zachraňovat." Pronesl svým chladným hladem bez kousku citu, který růžovláska tak moc nesnášela.
Teprve teď její úsměv povadl. Moc jí bolelo, co říkal, ale nechtěla to vzdávat. Tohle bylo to jediné, co nikdy neudělá. Nikdy se ho nevzdá.
"Dobře," zašeptala a smutně, ale přesto mile, se na něj usmála "nechám to tady." Sehnula se a doteď sevřené dlaně otevřela těsně nad zelenou trávou kousek od špiček jeho bot. Bylo slyšet jenom slabounké cinknutí, než se opět napřímila. Avšak mladý Uchiha nepohlédl k zemi. Ani se nepohnul, jenom vítr si pohrával s jeho havraními vlasy. Byl dokonalý. A pohled do jeho onyxových očí ji jako pokaždé naprosto uchvátil. Mohla by se na něj dívat věčnost, ale věděla, že nemůže. Že pro něj je jenom další otravná fanynka. Že je jenom překážkou a že pro něj nikdy nic víc nebude. Otočila se s posledním úsměvem a pomaloučku odcházela se skloněnou hlavou, ve které si znovu připomněla onen nezapomenutelný den.
Tedy alespoň pro mě, povzdechla si pro sebe, on určitě zapomněl ještě ten večer.


#flashback#


V kroužku stromů stál malý černovlasý chlapec. V každé ruce svíral několik shurikenů a soustředil se na své cíle, v podobě terčů. Jako blesk vyskočil do vzduchu, vrhal jednu hvězdici po druhé a pro sebe si počítal. První zasáhla cíl. Stejně tak druhá, třetí i čtvrtá. Hrot páté se zabodl jen kousek od středu terče, a poslední... minul. Shuriken letěl rovnou do křoví vedle stromu. A přesně v tu chvíli se odtud ozval dívčí výkřik. Černovlásek přiběhl ke stromu, naštvaný svou vlastní chybou a za nízkým keříkem spatřil růžovlasou dívku, jak se krčí a rukama si zakrývá obličej. Pláče, uvědomil si a vztek vystřídala zvědavost To jsem jí tak vyděsil? A vůbec, co tu dělá?
"Proč brečíš?" Zeptal se nejistým hlasem. Dívka neodpověděla, jenom spustila ruce a podívala se na něj svýma zelenkavýma očima. Páni, ta je ale krásná, napadlo v tu chvíli chlapce, ale vzápětí mu padl zrak na malinký škrábanec kousek nad růžovým obočím.
"To ti udělal můj shuriken?" Ukázal na malou ranku, ze které začala stékat první kapička krve. Růžovláska jen přikývla a než se nadála, skláněl se nad ní, jako malý černý anděl a prohlížel si zranění, které způsobil. Rukou nakonec pomalu a opatrně přejel přes poraněnou kůži, než se zase odtáhl. Ona ani nemrkala, myslela si, že by snad mohl zmizet, kdyby na chvilku zavřela oči. Bylo to jako splněný sen.
"Je to jenom škrábnutí, nic vážného. Za chvíli se zahojí." pověděl, stále se na ni dívajíc, s lehkým úsměvem na rtech. Teprve teď si všimnul červeně na dívčiných tvářích. Přišla mu roztomilá, když se červenala.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, i když dívčí jména zapomíná rychle. Bylo jich na něj moc. Něžné pohlaví vždycky vyhledávalo jeho společnost a dostávalo se mu od něj víc pozornosti, než bylo zdrávo. Ale tohle jméno si pamatoval moc dobře.
"Watashi.... Watashi wa... Sakura desu." Zašeptala potichounku třesoucím se hlasem.
"Sakura... To je moc hezké jméno, hodí se k tobě. Já jsem Uchiha Sasuke" představil se.
"Já vím," překvapila ho "znám tě. Já... Teda ty... No... Jsi moc hezký..." pronesla s ještě větším ruměncem na tváři a ještě krásnějším úsměvem.
Musel se jí zasmát. Byla tak roztomilá. Ale najednou se jí nahrnuly slzy do očí a schovala si obličej do dlaní.
"To to čelo, viď? Jsem ošklivá." vzlykala tlumeně.
"No..." zašeptal zaskočeně, a ona se na něj znovu podívala, ještě o odstín červenější. Ale neusmívala se, byla smutná.
"Vypadáš jako rajčátko." Po té větě na něj upřela svoje smaragdy, ve kterých se zaleskly dvě slzy velké jako hrách. Ještě víc posmutněla." Mám rajčata moc rád" narovnal se černovlásek, povzbudivě se usmál a vycenil přitom svoje malé zoubky.
"Sasuke!" ozvalo se odněkud z lesa a jmenovaný se hned otočil za hlasem "kde jsi?!" patřil Itachimu, staršímu z Uchihovic bratrů.
"Už musím jít," posmutněl a ukázal děvčeti zadá, se znakem svého klanu "Rád jsem tě poznal, Sakuro" s těmi slovy vytrhával ze stromů své shurikeny a ještě než zmizel mezi stromy, naposledy se ohlédl s úsměvem na rtech. "Moc rád" zašeptal si ještě pro sebe a pak už byl pryč. Růžovláska pěknou chvíli seděla schovaná v křoví a přemýšlela nad vším, co se jí přihodilo. Je tak dokonalý... to bylo to jediné, na co dokázala přijít. Až když se začalo stmívat, se konečně zvedla k odchodu, ale ještě předtím, než to místo nadobro opustila, sebrala ze země šestý shuriken. A pak už byla pryč, stejně jako on.


#end flashback#


Pohled mu konečně padl k zemi. To co spatřil, ho zarazilo. Díval se na malinký shuriken. Ten je přece můj! Uvědomil si šokovaně, ztratil jsem ho už hodně dávno, jak mohla...?! najednou se mu v hlavě vybavil obrázek malé růžovlasé Sakury schovávající se za keřem, s malou rankou na čele.
Rychle se za ní podíval, ale viděl jen, růžové vlasy, proplétající se mezi stromy. Ještě než však dívka zmizela úplně, ohlédla se. Mohl by přísahat, že zahlédl malinkou slzu, která vyklouzla z koutku jejího zářivě zelenkavého oka, stekla po tváři a větrem se nechala unášet na stejně zelenou trávu. Znovu jsem ji donutil plakat, uvědomil si.
V ten okamžik, kdy Sakury slza dopadla na zem, ledové srdce Sasukeho Uchihy podlehlo prvnímu náznaku citu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lůůca Lůůca | 20. srpna 2013 v 18:20 | Reagovat

Strašně se mi to líbí! :D Jsou to přesně ty charaktery postav jako v Narutovi...Není to ničím přibarvené :)  Doufám, že v povídce budeš pokračovat :).

2 Kata-chan Kata-chan | Web | 23. srpna 2013 v 19:22 | Reagovat

Líbí se mi to :) Vážně, moc se mi to líbí :)
Vytkla bych ale používání japonštiny...já sama někdy používám "baka" nebo "teme", ale delším věcem bych se vyhýbala. Na mne to působí divně. Proč tam dávat cizí jazyk jen náznakem, když máme tak krásnou řeč? :) Taky pozor na nedokončené myšlenky. Zdá se mi, že někde jsi si dala při psaní přestávku a pak navázala jinou...tóninou, nebo jak to mám říct :D Ale to se někdy stává i mně, takže nevadí n.n
Nápad je moc roztomilý, určitě ještě pokračuj :) Z jedné povídky se nedá moc soudit, ale máš výborně našlápnuto n.n
A ještě promiň, že jsem se neozvala dřív n.n" nestíhačka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama