DAILY DESPAIR

10. listopadu 2013 v 17:38 | Tessie.chan |  Naruto povídky




Takže..... co k tomu dodat. Prostě sasusaku jednorázovka :)


Přísahala jsem si, že už kvůli lásce nebudu brečet. Že kvůli němu už nikdy po mé tváři nepotečou slzy. Ale jako vždycky nemám síliu. Už zase cítím jak se mi hrnou do smaragdových očí. Nesmím! Před ním prostě nesmím brečet!
Kráčíme ruku v ruce alejí holých stromů a vlnitá cesta pokrytá barevným listím se leskne vzáři zapadajícího slunce. Už se procházíme určitě víc než hodinu, poyslím si a zahledím se do dálky.
Ve vzpomínkách si vybavím ten letní večer, kdy jsme poprvé propletli prsty na našich rukou. Už je to víc než rok...



Tenkrát byl šťastný, smál se, nosil mě v náručí a staral se o mě jako kdybych byla jeho porcelánová panenka. Vždycky mě dokázal překvapit. Nosil mi květiny, třešně a vodil mě na dokonalá romantická mista, kde jsme strávili hodiny v zamilovaném obětí povídáním si o všem možném. Ale teď? Mlčky jdeme vedle sebe, tou samou cestou, kterou jsme šli snad už tisíckrát.
Už je to dávno, co jsem ho naposled viděla opravdu šťastného. Vždycky upírá svoje černé oči do dálky a mě něvěnuje ani jeden kratičký pohled. Kde jsou ty doby, kdy z jeho onyxových očích vyzařovala láska ke mě?
Dávno jsem se už přestala snažit, aby se ty časy vrátily. Jsou nadobro pryč... Pro něj to bylo určitě jenom chvilkové pobláznění. A pro mě? Ani nevím. V jednu chvíli se mi plnil dětský sen a zanedlouho už to byla jenom stále horší a horší noční můra.
Ovládnu se a prosebně mu pohlédnu do tváře. Toužím po jeho očích, po konejšivém pohledu a jsem si jistá, že to ví, ale stejně neodtrhne pohled od obzoru, ani nezpomalí krok. Zklamaně zklopím pohled ke špičkám svých bot.
Tak moc nesnáším to věčné ticho mezi námi. Užírá mě to za živa. Mám pocit, že každou vteřinu se mi rozskočí hlava. Mám takový vztek a takovou chuť si ho vybít, ale copak snad můžu? Ne... ne před Sasukem.
Konečně! uvidím před sebou známé dveře mého domu. Už jenom chvilka a všechno co v sobě dusím bude moct na ven.
Každý krok se zdá delší a dlší. Už jenom chvilku, vydrž to! Povzbuzuju sama sebe v hlavě a opravdu... Stojíme před vchodem.
"Děkuju za procházku Sasuke" seberu všechen zbytek sil a usměju se.
"Hm" kývne hlavou a otočí se k odchodu. A to byla poslední kapka. Před očima se mi na chvíli zatmělo a najednou už to nešlo ovládat. Všechen vztek co se ve mě za celou tu dobu nahromadil konečně dostal svou šanci. Třásla jsem se a brečela jako smyslů zbavená. Topilajsem se v žalu a nutně si potřebovala ulevit. Musela jsem se zbavit toho tísnivého pocitu. Napadlo mě jen jedno řešení. Vzala jsem do ruky první ostrou věc na kterou jsem narazila, vyhrnula si rukáv a lehce přejela nožem po svém předloktí. A ono to pomohlo... Jako kdyby se s pomalu vytékající krví vytrácel i vztek. Bolest zaháněla slzy smutku a já se cítila tak volná, jako už dlouho ne. A znovu, a znovu....
Ten večer jsem v posteli přemýšlšla, proč jsem to vlastně celou tu dobu trpěla. Vždyť jsem to mohla už tolikrát ukončit, tak proč jsem to ještě neudělala? Asi ho vážně miluju. Musela jsem se pousmát nad vlastní naivitou. Ale co on? Jsem si víc než jistá, že to co ke mě kdysi cítil, jestli to bylo vůbec skutečné, už navždycky zmizelo v prpropasti mezi námi. Takhle to dál nejde... Ať mi to bude lámat srdce sebevíc, musím to zarazit. A s tou myšlšnkou jsem usnula....

Další den, další ráno... Život mi utíká mezi prsty, pomyslím si, když se podívám na hodiny. Už bylo deset. Ještě žě je sobota. Po každodenním rituálu čištění zubů, učesání růžových vlsů a teplé snídaně jsem si šla pročistit hlavu. Na to že je podzim je nezvykle teplo, tak sem přes sebe hodila jenom svetr, do kapsy dala mobil a vyrazila, směr neznámý. Ale neušla sem ani 50 metrů a ozval se můj telefon. Přišla smska. Od koho asi? Sasuke, zašeptala jsem a otevřela zprávu.

omlouvam se, jak jsem se vcera
choval. je toho na me moc. promin.

Nevěřícně jsem koukala na display. Opravdu se mi omluvil? Že by se to snad zase otáčelo k dobrému? A jak nadějě přišla, tak s další zprávou i odešla.

Uvidime se dneska? rodina jede pryc tak
budu mit prazdny dum. muzes u me prespat.

Tak o tohle mu jde. Znova mě přepadal ten známý pocit zoufalství. Ale už jsem věděla, jak ho překonat…
Nedokážu mu říct ne. Nevím jak to dělá, ale má nade mnou moc. Vždycky ode mě dostane co chce a tak tu stojím, před jeho dveřmi a čekám až otevře. Přesně jak jsem si myslela.
"Ahoj" pozdravila jsem první a čekala na odpověď. Přejel mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a pak zase zpátky.
"Hm" Už zase!!! Nesnáším ten zvuk.
"Můžu jít dál a nebo mám stát venku?" Zeptala jsem se tak podrážděně, až jsem se sama zalekla vlastního hlasu. Nikdy jsem s ním takhle nemuvila, co se to dějě? Pohár mojí trpělivosti začal po tak dlouhé době přetékat...
"Pojď" Celý jedno slovo? čim jsem si to zasloužila? Zastavili jsme se paár kroků za dveřmi.
"Tak co chceš dělat?" Nadzvedla jsem jedno obočí a věděla úplně přesně, co odpoví. Vždycky to totiž skončilo v posteli. K mému překvapení se tak však nestalo.
"Ze všeho nejdřív mi řekni, co to s tebou je." zeptal se naštvaně. Aha, pan starostlivý.
"Nic" odseknu. Pomalu přistupuju na jeho hru. Oko za oko, zub za zub. "Jdeme nahoru a nebo to chceš udělat tady?"
" Sakuro, co se to s tebou děje?" nevěřícně na mě koukal.
" Chceš se se mnou vyspat, jako obvykle. O to ti přece jde, ne?"
"Ne..." Na jeho tváři bylo vidět, jak moc je zmatený. A jako vrchol všeho nasadil svůj nevinný obličej. A pohár přetekl...
"Ne?" Zopakovala jsem po něm. "Tak o co ti teda jde Sasuke? Co po mě ještě chceš!?" už jsem začínala křičet " Dala jsem ti všechno, a stejně ti to není dost!" Začala jsem vzlykat. "Poslední rok života jsem věnovala jenom tobě, snažila se udělat tě šťastnym za každou cenu! " Roztřásl se mi hlas. " Obětovala bych život za jeden tvů upřímnej úsměv. Vzdala bych se všeho pro jediný vlídný slovo." Teď už jsem se třásla celá.
"Sakuro..." udělal krok směrem ke mě a natáhl ruku.
"Nedotýkej se mě!" couvala jsem a přitom nevěděla kam. Nezastavil se a já couvala dál, dokud jsem nenarazila zády o stěnu."Nech mě být! Proč mi to děláš Sasuke!? To ti nestačí, jak moc si mi už ublížil? Není ti to dost, k čemu jsi mě donutil!?" schovala jsem si obličej do dlaní, svezla se na podlahu a rozplakala se.
"Sakuro, já tě miluju, nikdy bych ti přece neubl..." zarazil se v půlce slova. Jedním rychlým krokem byl umě, sklonil se a se strachem v očích si prohlížel mé zjizvené předloktí
"Co jsi to proboha udělala?" Styděla jsem se sama za sebe. Bála jsem se toho, co se ze mě stalo. Chtěla jsem být zase ta milá holka, která se směje na svět a která je jenom bláznivě zamilovaná a ne blázen, který se ze mě pomalu stává. A tak jsem udělala to, co je pro tu starou růžovlásku typické. Objala jsem Sasukeho kolem pasu, zabořila obličej do jeho trička a ještě hlasitěji se rozplakala.
A on? Obmotal kolem mě ochranitelsky ruce, přimáčkl si mě k sobě jěště víc a hladil mě ve vlasech. Tohle bylo to, co jsem tolik potřebovala.
Plakala jsem dlouho ale Sasuke jako by věděl, že je to dobře. Potřebovala jsem ho.
Když už mi konečně uschly slzy na tvářích, cítila jsem se tak unavená, jako kdybych celou noc nespala. Začínala jsem mu usínat vnáručí. Ale nenechal mě.
"Slib mi, že už to nikdy neuděláš" zašeptal mi do ucha a opatrně přejel po největší jizvě. Nespokojeně jsem mu zamumlala v odpověďi.
"Tohle neberu. Podívej se mi do očí a slib mi to" Rozespale jsem se na něj podívala, ale nenašla jsem v sobě sílu čelit jejo pohledu. Zahanbeně jsem zklopila zrak k zemi. Jak jsem jenom mohla být tak hloupá.
"Slibuju Sasuke" Vypadlo ze mě po chvíli a nechala jsem slzu zklouznout po tváři. Už nikdy víc.
Vzal můj obličej do dlaní, přidržel si ho naproti svému, rukou otřel mou tvář a jemně mi nadzvednul koutek oněco výš. Musela jsem se usmát "Takhle je to správně" rozzářil se mu úsměv v obličeji a vtiskl mi polibek mezi rty.
Byla jsem zase šťastná. A Sasuke taky. Konečně.
Polibek mi vzal poslední zbytky sil, zase jsem usínala. Vzal mě do náruče, odnesl do pokoje a položil na postel. Už jsem se nedokázala déle udržet při vědomí, ale to poslední, co si pamatuji, bylo teplo Sasukeho těla a slova, která mi zněla v hlavě jako ozvěna: "Dobrou noc, můj milovaný třešnový kvítku.
Už nikdy ti nikdo neublíží. Přísahám"

Trochu netradiční povídka, já vím a ten konec se mi zdá trochu divnej... i když asi ne jenom konec, ale co. Už jsem to jednou napsala a o povídky je tu nouze, takže... Snad se líbilo :) Děkuju každýmu, kdo si to přečte :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama