HAPPY_END...?

13. listopadu 2013 v 16:39 | Tessie.chan |  Naruto povídky

Nějak mě to psaní chytlo, tak sem dávám další povídku.
Doufám že se bude líbit :)




Měl to být jeden z nejštastnějších dnů mého života. Všechno bylo dokonalé, všechno bylo jako z pohádky, tak proč to muselo skončit takhle?
"Sasukeee!" Ach jo, už zase...
" Karin, kolikrát ti mám ještě říkat, ať už mě neotravuješ." Snažil jsem se zbavit své dotěrné brýlaté bejvalky, která za mnou běhá skoro na každém kroku a pokouší se mě dostat zpátky. Všemi možnými metodami.


"Ale Sasuke, to si nepamatuješ na všechny ty horký chvíle, co jsme spolu prožili?" Zeptala se rádoby svůdným hlasem rudovláska, zamrkala na mě nepřirozeně dlouhými řasami a přejela mi ukazováčkem po hrudi.
"Už nejsem to, co jsem býval" Odstrčil jsem jí od sebe a vyrazil směrem ke květinářství. Je sice teprve osm ráno ale dnešek bude výjímečný, nesmím nic pokazit!
"Počkej Sasuke! "já se jí snad nezbavím... S obtížemi mě na svých vysokých podpadcích doběhla a pověsila se mi na rameno.
"To se ti to snad ani trochu nelíbilo? Vždycky sis to přece užíval, ne?" Sice nerad, ale musel jsem si to přiznat. S Karin to bylo jiné , takové divočejší a odvážnější. Někdy se mi po tom i zastesklo, ale změnil jsem se.
"Tyhle časy už jsou pryč. Našel jsem někoho, kdo mě miluje a já miluju ji,tak na mě už konečně zapomeň. Jsem s ní šťasný a mám v plánu si jí vzít, chovej se tedy prosím aspoň jednou jako dospělá a neparazituj v životech lidí, kteří o to nestojí." vysmekl jsem se jí a dál věnoval všechnu svou pozorost už jenom přípravám na večer.
Karin zůstala stát na místě a snažila se vstřebat všechno co slyšela. Jestli něco neudělám, ztratím ho nadobro. Nemůžu to tak nechat...
Jako první jsem šel koupit květiny. Hned jak jsem otevřel dveře, ucítil jsem nepřeberné množství vůní a pylu a za pultem jsem poznal blonďatou Ino Yamanaka. Hned jak mě zpozorovala, rozesmála se.
"Sasuke! Jak je to dlouho, co jsem tě viděla naposled?"
"No, nějakou chvíli už to bude" podrbal jsem se ve vlasech a opětoval jí úsměv.
"Jak se máš? Co tě sem přivádí? A co Sakura? Jste pořád spolu?" vyzvídala jako obvykle.
"Jo, a právě ona je ten důvod proč jsem tady. Dneska jí chci požádat o ruku, a napadlo mě, že bys mi mohla pomoct. V kytkách se zrovna moc nevyznám..."
"O ruku?" rozzářený úsměv jí zmizel z tváře, ale rychle se vzpamatovala "Tak to blahopřeju. Ať vám to spolu vydrží" falešná radost v jejím obličeji nešla přehlédnout.
"Tak půjdeme pro šťastnou budoucí snoubenku vybrat nějaké květiny" zmněnila pohotově téma, obešla pult a vedla mě uličkami mezi barevnými květy.
V obchodě jsem strávil skoro hodinu a nakonec stejně vybral rudé růže. Vím že je má Sakura moc ráda, tak se jí snad budou líbit. Zaplatil jsem za ně ( ne zrovna malou sumu, ale co, takový den je jenom jeden ) a vyrazil dál. Tentokrát do zlatnictví, ale s malou zastávkou po cestě, abych nemusel běhat s pugetem růží po ulicích.

"Teda Sasuske, vypadáš jako by ses už měl ženit" řekl mi Naruto hned jak mě uviděl.
"Taky tě rád vidím " prohlásil jsem sarkasticky "Můžu si u tebe nechat kytku?"
"To je jasný" Zazubil se a odnesl růže do vázy s vodou.
Naruto byl první, kterému jsem o zasnoubení řekl. Moc mi pomohl s plánováním a dokonce se teď vrátil s malým panákem.
"Budeš to potřebovat" prohlásil a do ruky mi dal jakousi neznámou tekutinu. Obvykle moc nepiju,ale dnešek byl už v tolika věcech výjímečný, že jsem do sebe obrátil celý obsah skleničky. Chutnalo to příšerně, ale pomohlo mi to.
"Uklidni se a neboj se toho, nejde přece o život" povzbudil mě ještě nejlepší kamarád
"Díky Naruto" rychle jsem mu vrátil prázdné sklo a vyrazil do obchodu s prsteny. Musím toho ještě stihnout hodně a čas letí neúprosně rychle.
Jakmile jsem dorazil do zlatnictví, prodavačka na mě upřela svůj pohled a laškovně se usmála. Proklínam svůj vzhled... pomyslím si v duchu a vyrazím kupředu.
"S čím vám můžu pomoct?" zopakovala mi naučenou větu a ukázala bílé zuby v širokém úsměvu
"Chtěl bych vybrat zásnubní prsten pro svou přítelkyni" odpověděl jsem jí a doufal, že to přejde bez hloupých komentářů. Nestalo se, jaká škoda...
"To musí být šťastná dáma, když má za přítele vás" povzdechla si " co bych já dala za takového krasavce..."
To snad nemyslí vážně...
"Mohla byste mi ukázat ty prsteny?" zeptal jsem se už ne tak příjemným hlasem.
"Ale zajisté." zklamaně se otočila, vzala z šuplíku klíče od výloh a postupně mi ukazovala jeden prsten za druhým. Oči až přecházely z toho lesku. Všechny byly nádherné a já pomalu začínal panikařit, že nedokážu vybrat ten správný. Už jsem viděl skoro všechny a pak můj zrak padl na stříbrný kroužek s vyrytými květy a jedním velkým zeleným smaragdem zasazeným uprosteřed. Jako Sakury oči, problesklo mi hlavou. Neváhal jsem ani na chvíli. Potom přišla na řadu krabička, tentokrát světlounce růžová s červenou stuhou a mohl jsem vyrazit dál. Hlavně ho nesmím ztratit, zopakoval jsem si snad třikrát a schoval cennost do vnitřní kapsy kožené bundy.
Na řadu přišlo jídlo. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli půjdeme do restaurace nebo se najíme doma, ale nakonec jsem oba nápady zavrhl a rozhodl se pro piknik pod hvězdnou oblohou. Dokonce jsem si připravil seznam věcí, které musím koupit, naneštěstí ale zůstal ležet kdesi mimo moje kapsy a tak jsem na to zbyl sám, zcela odkázán na svou paměť. Nesmíš mě zklamat, nařizoval jsem v duchu sám sobě a vkročil jsem mezi nekonečné regály obchodního domu.
Musím přiznat, byl jsem ztracen. Každá ulička vypadala úplně stejně jako předchozí, chodil jsem tam a zpátky, ale nenašel jsem vůbec nic z toho, co jsem potřeboval a když jsem zjistil, že už bloudím víc než dvě hodiny, vyděsil jsem se a požádal o pomoc na informacích.
Konečně jsem měl všechno, a tak jsem ověšen taškami vyrazil domů.

Tak, Sakura dorazí v sedm ke mě domů. Mám dvě a půl hodiny abych vše dokonale připravil. Musí to být perfekrní...
Pustil jsem se do přípravy občerstvení. Já a vaření nejde dohromady a tak jsem se radši obrátil na již hotové výrobky. Do mističek jsem nasypal třešně a jahody, připravil flašku šampusu, na talíř rozprostřel spoustu čokoládových bonbonů, sbalil skleničky, talíře a příbory a jako velké finále i ovocný dort s růžemi z marcipánu.
Všechno jsem naskládal do piknikového koše, přibalil deku a mohl jsem vyrazit.
Nešel jsem moc dlouho. Bydlím sice na okraji města, ale za rozlehlou zahradou protéká malá říčka rovnou ve skalnatém údolí a za nimi už jsou jen hluboké lesy, bude to romantické, Sakuře se to tam určitě bude moc líbit. Šel jsem po úzké horské cestě až na samý vrchol, ale musel jsem si dávat pozor, abych s tím vším nákladem neuklouzl, nedopadlo by to totiž moc dobře, protože od země mě dělilo nejmín 30 metrů volného pádu a pak rozvodněná řeka. Musíme tu chodit opatrně...
Nahoře jsem jakž takž popadl dech a dal se do prostírání. Místo už jsem měl přdedem vybrané, bylo to bezpečně daleko od okraje skály, ale zase tak akorát blízko na to, aby jsme viděli do údolí a na zapadající slunce. Rozprostřel jsem kostkovanou deku a vyložil na ni z košíku všechno jídlo. Podíval jsem se z výšky na své dílo. Nevypadá to nejhůř, pochválil jsem sám sebe , ale ještě něco chybí...
Ale ne! Růže!!! Z kapsy jsem vytáhl mobil a podíval se na display. 18:32, už nemám moc času... Vytočil jsem Narutovo číslo a upaloval směrem k domu. První tón... druhý tón.... No tak, Naruto, zvedni to... Další, další a další, už jsem to chtěl položit,když v tom se ze sluchátka ozval kamarádův smích
"Čekal sem, kdy ti to dojde" zasmál se " ale neboj už jsem na cestě i s kytkou. Za pět minut jsem u tebe"
"Naruto, jsi úžasnej!" nadšením jsem skoro křičěl
"Řekni mi něco, co nevím" Zasmál se znova a zavěsil.
Díky Naruto, jsi fakt dobrej kámoš... usmál jsem se pro sebe a přeběhl dřevěnou lávku nad řekou. Telefon jsem schoval zpátky do kapsy a popadl tašku, válející se za dveřmi. Ještě jsem pro jistotu zkontroloval její obsah, protože kdybych něco zapomněl, určitě už bych se nestihl vrátit. Svíčky, svícny, sirky, zapalovač... mělo by to být všechno.
"Sasuke!" Naruto, konečně. Vyběhl jsem s igelitkou v ruce k příjezdové cestě.
Blonďák s kytkou vruce spěchal směrem ke mě.
"Díky Naruto" vděčně jsem mu poděkoval a vzal si růže.
"Nemáš za co" zasmál se "ale měl bys sebou hodit, Sakura tu bude za čtvrt hodiny."
"Cože??! To už je tolik?" začala mě zachvacovat panika.
"Tak tu jen tak nestůj a jdi" pobídl mě kamarád " a neměj strach, uvidíš že to vyjde"
Nemusel to opakovat dvakrát. Otočil jsem se a upaloval připravit svíčky podél cestičky od domu až na vrchol skály. Je sice ještě celkem vidět, ale některé úseky jsou zrádné. Konečně je všechno hotovo. Potěšeně jsem se usmál a podíval na nebe. Jenomže místo očekávané oblohy jsem viděl těžké šedé mraky. S tím jsem nepočítal, ale musím doufat, že nebude pršet...
18:59 a já už netrpělivě čekám na příchod mé růžovlásky. Zkontroluju krabičku s prstýnkem a nervózně přešlapuju na místě.
Konečně slyším klapání dívčích podpadků. Je to tu...
"Sakuro..."
Ale to přece není...!
" Karin! Co tu chceš?! "
"Přišla jsem za tebou Sasuke." řekla nevinným hlasem.
"Koukej odsud zmizet!" Ale místo toho, aby se otočila, vykročila přímo ke mě.
"Myslím to vážně, vypadni!" Nezastavila se a pokračovala jistým krokem dokud nestála přede mnou.
"Tolik mi chybíš" zašeptala a pohlédla mi do očí. A pak udělala něco, co jsem nečekal. Stoupla si na špičky, rukama si mě přitáhla k sobě a začala mě zuřivě líbat. Byl jsem v šoku a zmatený, ale to nejhorší teprve následovalo...
"Sasuke, to je nádh..." Sakury šťastný hlas se zlomil uprostřed věty. Okamžitě jsem se vyprostil z Karinina objetí a otočil se na svou milovanou.
Nejdřív jenom stála a třeštila na mě své smaragdové oči, které se začaly topit v slzách. Potom se celá roztřásla a ruce si svírala na prsou. Křečovitě zavřela uslzené oči, jako by chtěla zahnat zlý sen a já viděl v její tváři jenom bolest a utrpení, které jsem způsobil.
A jak na zelenou trávu dopadly slzy mé lásky, začaly padat i kapky dešťové vody. Zahřmělo, oblohu na krátkou chvíli rozzářl blesk a já nevěděl, co říct. Jenom jsem stál a zíral, jak se ode mě odvrací.
Dala se do zběsilého běhu a teprve ve chvíli, kdy mi zmizela z dohledu, jsem se probral. Musím jí dohonit, musím jí to vysvětlit.
Běžel jsem stále dál, déšť přidával na síle a nebylo vidět dál, než na deset metrů. Upaloval jsem, co mi nohy stačily, až jsem před sebou konečně spatřil růzávoj růžových vlasů, vlajících ve větru. Snažila se ode mě utéct a já se jí nedivil.
Běžela po strmé cestě kousek přede mnou. Najednou mě oslepil blesk, ozval se hrom a jakmile se mi zrak vrátil
spatřil jsem jenom, jak jí na mokré skále podklouzla noha, ztratila rovnováhu, zakymácela se a nebezpečně se nahnula přes okraj útesu.
Zpanikařil jsem. "Sakuro!" hystericky jsem zakřičel, jako kdybych ji tím mohl přivolat ke mě a ještě víc zrychlil.
Natáhla ke mě třesoucí se ruku, vystrašeným pohledem mě prosila o pomoc a zoufale zavolala mé jméno. Ale já přiběhl pozdě.
Její drobná ruka mi proklouzla mezi prsty...
Viděl jsem jen, jak se její křehké tělo vzdaluje stále dál a dál ode mě. Její volání zaniklo v dunivém hřmění a pak už se nad mou jedinou láskou zavřela hladina rozbouřené řeky. Ztratil jsem jí. Je pryč...

Možná, že napíšu ještě pokračování, aby povídka dostála svému jménu.
Zatím to ale nechám takhle...
A pokud si to někdo přečte, prosím nechte tu aspoň hvězdičku :)
A jestli se to bude i líbit, tak budu ráda za každý komentář :) díky
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 BarusQua BarusQua | Web | 23. února 2014 v 17:29 | Reagovat

Pěkná povídka :-) ikdyž by bylo lepší kdyby to skobčilo dobře :-( nemám ráda depresivní konce

2 chikkuru chikkuru | Web | 9. července 2014 v 17:26 | Reagovat

to bolo smutné :D ale pokračko bi to potrebovalo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama