Monogatari

8. února 2014 v 15:48 | Tessie.chan |  Naruto povídky

Tak je to tady, konečně sem zase něco napsala. A dala jsem si záležet, aby to mělo aspoň nějakou úroveň :D Tak snad se najde někdo, kdo si to přečte a třeba i klikne na hvězdičku :D Tak snad se zase brzo ozvu s pokračováním. Hezké čtení (jestli to teda někdo bude číst :D )

Sakura Haruno: studentka preztižního gymnázia v Konoze, druhý ročník, výborné známky, prospěchové stipendium a nadějná budoucnost v oblasti medicíny a vědy. Takhle by jí popsala ředitelka školy Tsunade. Učitelé o ní zase mluví jako o vzorné žákyni, snaživé mladé dívce a vysoce nadprůměrné studentce. A každý z nich má, aspoň částečně, pravdu.



"Dnes budeme probírat podkmen klepítkatců," ohlásil třídě druhého ročníku profesor Kakashi a napsal na tabuli nečitelným písmem jakousi čmáranici. Poté se pohledem opět vrátil ke své třídě a začal svůj velice vyčerpávající výklad. Jen několik málo studentů věnovalo svou pozornost přednášejícímu. Většina z nich raději řešila nejnovější drby, děvčata si šuškala o klukách, kluci naopak o holkách a našli se i tací, kteří ještě po prodlouženém víkendu doháněli spánkový deficit za doprovodu kantorova uspávajícího hlasu.
Růžovlasá dívka, sedící ve druhé lavici u okna většinou byla jedním z těch pilných studentů, kteří si píší poznámky a hlásí se s odpověďmi na profesorovy otázky, ale dnes tomu tak nebylo. Dnes její pohled směřoval na okenní tabulku a pozorně sledoval, jak na ni dopadají kapičky vody. Nebe za sklem bylo černé a v dálce uslyšela hrom.
Dnešní počasí bylo přesně to, které měla Sakura nejraději. Na první pohled vypadala jako andílek a taky se tak chovala, ale uvnitř sbebe cítila bouři. Raději než ve dne by se procházela za svitu měsíce, výlet do obchodního centra by hned vyměnila za procházku v lese o samotě a místo zaláskovaných popových hitů by se nejraději nechala unášet melodickými tóny klavíru nebo houslí. Kolikrát si říkala, že do tohohle světa nepatří, ale jednou se už narodila a tak se nesmí vzdát a nesmí zklamat ty, kteří v ní věří.
"Saky," strčila do ní loktem tmavovlasá dívka a propalovala ji přísným pohledem svých skoro až bělavých očí.
"Co?" zmateně obrátila pohled od potůčků dešťové vody a podívala se na kamarádku.
"Ptala jsem se, jestli půjdeš," odpověděla šeptem Hinata zatímco si jakoby na oko zapisovala výklad, protože zachytila Kakashiho káravý pohled.
"Jestli půjdu... kam?" nasadila sakura ještě zmatenější výraz.
"Co to s tebou je?" povzdechla si tmavovláska. "Někdy mám pocit, že jsi duchem kilometry odsud."
"Co to plácáš, vždyť sedím vedle tebe," ohradila se a nezapomněla přidat úsměv
"Takhle jsem to nemyslela... Ale to je jedno. Říkala sem, že by jsme večer mohli někam vyrazit a neříkej, že se musíš učit."
Růžovláska se smutně zadívala z okna a v duch si povzdechla. Už dvakrát Hinatě zkazila plány a vymluvila se na školu, zatímco se v klidu procházela noční krajinou. Potřetí už by si to neodpustila. Omlouvám se, mluvila v duchu k bouřkovým mrakům, budeme muset dnešní vycházku odložit na dobu neurčitou.
"Jde se nakupovat." otočila se na kamarádku s tím nejlepším falešným úsměvem, jaký dokázal vykouzlit a psychicky se začala připravovat na večer

Den se líně táhl a Sakura se už nemohla dočkat jeho konce. Když školní zvonek ohlásil začátek poslední hodiny, studenti se nahrnuli do třídy. Přísná profesorka dějepisu ale nebyla spokojená s jejich neustálým štěbetáním a pokřikováním, tak přistoupila k radikálnímu řešení.
"A dost!" všichni rychle přesunuli pozornost k postarší paní před tabulí, "Tohle chování je naprosto nepřípustné, a vzhledem k tomu, že je to již potřetí, co vás musím napomínat, nedáváte mi jinou možnost než přeskupit zasedací pořádek."
Mezi žáky zavládla tichá pnika a každý se modlil, aby to profesorka nemyslela vážně. Ale druhému ročníku žádné prosby nepomohly.
Učitelka začala organizovat migraci studentů, vyvolávala jména a rozdávala rozkazy.
Jako generál za druhý světový, pomyslela si sakura a pro sebe se usmála nad obrázkem profesorky ve vojenské uniformě.
"Sakura Haruno," uslyšela své jméno a až teď si uvědomila vážnost situace, "se přesune k Suigetovi Hoozuki." To se jí ale vůbec nelíbilo, pokusila se tedy o zoufalý únik.
"Paní profesorko, víte... Já bych raději zůstala na svém místě,"snažila se vymyslet co nejlepší výmluvu, při pomyšlení na poslední lavici u dveří ( a popravdě jí ani nijak nelákala představa slizkého a otravného Suigetsa), "protože... protože tady mám víc světla z okna a při psaní za umělého osvětlení mě vždycky bolí oči." Svůj výstup zakončila nevinným úsměvem a doufala v zázrak.
Po chvíli rozmýšlení nakonec profesorka svolila." Ale nemůžu vás nechat se slečnou Hyuuga, takže prosím uvolněte místo pro pana Uchihu." otočila se tentokrát na její spolusedící
Uchihu?!? Ta slova se ozývala v růžové hlavě jako ozvěna a všechno ostatní najednou přestalo existovat. To nezvládnu. To bude můj konec. Jsem ztracená. Co si jenom počnu? Že hloupá něco říkala....
"Tak ahoj Saky." Ale Hinaty slova nevyvolala žádnou odezvu. "Co se děje?" zeptala se ustaraně když se jí konečně podařilo získat apoň trochu pozornosti své kamarádky, "Vypadáš jako bys viděla ducha."
"Já... já jenom, že..." koktala Sakura
"Nemáme na to celý den," přerušil je přísný hlas.
"Povím ti to večer Hin."
"Dobře." Nikdo už nechtěl nic riskovat, tak se v rychlosti přesunuli na svá nová místa a hodina mohla v klidu nerušeně pokračovat.

Neotáčej se, havně se na něj neotáčej, přikazovala si Sakura a křečovitě svírala propisku zatímco sledovala pohledem mapu evropy v počátcích 20. století.
"Jsi v pořádku?" S cuknutím se poplašeně otočila za hlasem. To mluví na ? Co mu mám říct? Rychle Sakuro, mysli! On... tak nádherně hluboký oči... Sakra! "Jo, jo sem!" vykřikla naštvaně a v zápětí sama sobě nadávala.
"Ticho tam! Copak vám to rozsazení nestačilo!?" Následovala krátká chvíle ticha, než se profesorka znovu vrátila k historii.
"Tak promiň, jenom jsem se zeptal," zašeptal černovlasý mladík ke své sousedce a sklonil se nad svůj sešit
To se ti zase něco povedlo... Opřela si hlavu do dlaní a zoufale se snažila vymyslet, jak svůj zkrat napravit. Konečně už měla v hlavě dokonalou omluvu a nasbírala i zbytky odvahy, aby promluvila.
Hluboký nádech a - Crrrrrrr!
To byl signál označující konec vyučování a než vůbec stačila vydechnout, zmizel jí chlapec v davu spolužáků pospíchajících na oběd.
Hlavou rezignovaně praštila o desku lavice. Hloupá, hloupá, hloupá...

Až když ucítila na rameni ruku své přítelkyně se uklidnila a nasadila výraz á-La všechno je v pořádku.
"Jdeš na oběd?" zeptala se Hinata zatímco si zapínala tašku.
"Dneska ne, mamka je doma, takže budu mít aspoň jednou stravitelný jídlo" zasmála se, "Ale musím ještě do šatny, tak půjdu kousek s tebou." Naházela si věci do aktovky a po boku své přítelkyně vyrazila z liduprázdné třídy.
"Dneska se ti hezky povedlo vykecat se z toho přesazení" uznala Hinata a prodírala se davem studentů v hlavní chodbě.
"Nikdo mě nepřipraví o moje místo u okna, " ušklíbla se růžovláska "a taky bych si za nic na světě nesedla vedle toho slizouna" oklepala se při vzpomínce na loňské léto a následovala kamarádku postranní vylidněnou cestou.
"Zkusil si na tebe ještě potom něco?" zvážněl rozhovor, ale ne na dlouho.
"Ne," zasmála se škodolibě, " na moje přesně mířený koleno už nikdy nezapomene"
"Já tě obdivuju Saky. Jak si to dokážeš brát na lehkou váhu?" povzdychla si, "na tvym místě bych se klepala strachy. Uvědomuješ si vůbec, co se ti mohlo stát?" soucitný tón hlasu vystřídal rozzlobený.
"Jo, ale -" přerušila jí
"Jsi tak hloupá a neopatrná. To na sebe nemůžeš dávat pozor? Měla jsi to nahlásit a nebo aspoň říct doma. A už vůbec by sis z toho neměla dělat legraci."
"Já vím." pohled smaragdových očí sklouzl provinile ke špičkám bot. Ach jo.
V tichosti prošly kolem skupiny mladších žáků. "Tak jaký je plán na večr?" vrátila se Sakuře její optimistická nálada a obměkčila tak i rozzlobenou Hinatu.
"Myslela sem, že by sme si mohli projít pár obchodů a pak si zajít někam na jídlo" mluvila už svým obvyklým klidným hlasem.
"To zní fajn. V kolik a kde?" zastavily se před vchodem do jídelny.
"Co v půl šestý před obchoďákem?"
"Budu tam" zazubila se Sakura, "Jo a Hin! " zastavila jí ještě
"No?"
"Dobrou chuť a zkus se neotrávit!" se smíchem se pak rozběhla pryč předtím, než jí mohla kamarádka něco říct na oplátku.
Teprve za rohem zpomalila a vydýchávala se. Skoro všichni byli touhle dobou na obědě nebo na cestě domů, tak Sakura nenarazila v chodbách na živou duši. Loudala se na druhý konec školy zatímco se v hlavě vracela k rozhovoru s Hinatou. Musela uznat, že měla pravdu. Poslední dobou jí připadal vlastní život prázdný. Byl to jeden velký nudný stereotyp, zatímco uvnitř toužila po dobrodružství a nebezpečí.A právě proto neměla strach a těšila se z každé příležitosti zažít něco jiného.
Milovala noční procházky, v každém stínu hledala číhající zlo, ve větvích nad hlavou viděla zahnuté pařáty, ve větru slýchávala nářek a kvílení a stále čekala, až se její představy změní ve skutečnost. Až stane tváří v tvář některému z obyvatel tmy nebo až bude čelit hrůzám zvráceného světa tajemna. A i když věděla, jak moc je to hloupé, hořel jí v srdci plamínek naděje, která nikdy nezemře. Z přemýšlení jí vytrhlo řinčení školního zvonku.
Musím si pospíšit, bez dalšího zdržování došla Saura do šatny a vyndala si z výtvarných desek štos papírů. Sakra, zanadávala v duchu když se jí nepovedlo naskládat výkresy do přecpané tašky, budu je muset táhnout v ruce. Zabouchla za sebou dveře a vydala se k východu.
Jednou za čas si vždycky odnášela své obrázky (tvořené většinou při hodinách za nepozornosti kantorů) domů, aby si jimi mohla polepit další kousek zdi. Milovala kreslení. Jenom pomocí tužky a papíru dokázala přivést své představy na denní světlo a to jí připadalo jako kouzlo. Není proto divu, že na většině papírů byly černobílé portréty všelijakých nestvůr, vybájené krajiny a morbidní výjevy z lidského života.

Už abych byla doma, zoufala si Sakura a opírala se o stěnu autobusové zastávky. Podzimní vítr snadno profoukl červeným svetrem a přinutil jí k nepatrnému rozklepání.Vytahla z kapsy mobil a povzdychla si. Ještě patnáct minut. Za tu dobu tady zmrznu. Nervozně kopala svou botou do země a už teď si rozmýšlela, co řekne večer Hinatě. Mám jí říct pravdu?
Ponořená v myšlenkách si ani neuvědomila, že jí z promrzlých prstů vylétává jeden papír za druhým. Až další závan studeného větru ji vrátil do přítomnosti. Ale ne!
Začala sbírat své kresby ze země, když v tom zastavil u chodníku autobus. To snad není pravda!
Rychle posbírala ty nejbližší papíry a nastoupila. Když si zabrala prázdné místo úplně vzadu, podívala se na spoušť ve svých rukou. Většina obrázků byla promáčena zkrz na zkrz od louží a od bahna, někteté byly potrhané a jenom pár si jich zachovalo původní podobu.
Proč mám vždycky takovou smůlu, stěžovala si sama sobě zatímco se snažila zachránit, co se dalo. Co jsem komu udělala? Ach jo...
Z měsíční práce zbyly tři jakž takž zachovalé obrázky. Aspoň něco...
Autobus se pomalu vzdaloval po rovné silnici zatímco jej ze zastávky sledoval pár černých očí. Clapec pohledem na chvíli zklouzl k několika pomalovaným papírům kolem a pak se znovu zadíval na růžové vlasy míhající se v okně.

Sakura se z posledních sil dovlekla domů a otevřela vchodové dveře rodinného domu na kraji Konohy. Do nosu jí praštila známá vůně, která ji naplnila novou energií.
"Jsem doma!" zavolala z plných plic, tašku hodila na zem, obrázky položila na botník, skopla si boty a upalovala do kuchyně.
"Ahoj zlato," přivítala jí máma s milým úsměvem a ukázala na prostřený stůl" Už jsem si začínala dělat starosti. Jaký jsi měla den?"
"Jako vždycky, normálka." odpověděla Sakura a sedla si ke stolu. "Slíbila jsem Hinatě, že s ní půjdu večer nakupovat, můžu?
"Ale jistě, poslední dobou jsi až moc sama, určitě ti to prospěje." postavila před svou dceru talíř polévky"Jenom prosím mysli na školu a nezapomeň si předtím udělat úkoly." nazapoměla ji ještě pokárat.
"Neboj" zahuhlala Sakura s plnou pusou a cpala do sebe jednu lžíci po druhé.

Po jídle si, i když s přemáháním, udělala úkoly, přesně jak slíbila. Jeden z dějepisu, pár příkladů z matiky a cvičení z angličtiny. Když konečně skončila, hodiny na zdi ukazovaly něco po čtvrtě. Nejvyšší čas, abych se připravila.
Skoro pět minut stála před otevřenou skříní a hypnotyzovala její obsah. Páni, asi je opravdu čas na menší nákup. S povzdechem se začala prohrabovat svým oblečením. Vyzkoušela si čtyři modely, než konečně našla ten pravý. Černé úzké kalhoty, bílé tričko s tmavou krajkou a ještě dlouhý karmínově červený pletený svetr. Nakonec přidala červenou rtěnku, kolem krku černou stužku a obula si kožené kozačky. To je ono, spokojeně se usmála nad svým odrazem v zrcadle. Do malé kbelky přes rameno ještě naházela peněženku, mobil a pár dalších věcí a vyrazila k zastávce.
Do centra dorazila přesně ve čtvrt. Mířila si to rovnou k obchodu a už z dálky vyhlížela svou kamarádku. Zastavila se na semaforu, když v tom spatřila Hinatu stojící před vchodem. Na tváři vykouzlila úsměv a jakmile se rozsvítil zelený panáček, dala se do kroku. Už už na ni chtěla zavolat, jenomže to by se nesměla vybavovat s černovlasým mladíkem v kožené motorkářské bundě.
To je...? zastavil se jí dech. To je on! Co tady dělá? začala panikařit. Přece tam teď nemůžu jen tak přijít. Rzchle se schovala za nejbližší sloup a hypnotizovala je pohledem. Už se tam vybavujou pěknou chvíli, zoufala si. O čem se tak můžou bavit?
Minuty pomalu plynuly a půl už bylo dávno pryč, když se konečně mohla jít Sakura přivítat s kamarádkou. Samozřejmě až když se ujistila, že dotyčná osoba je opravdu pryč.
"Saky, co ti tak dlouho trvalo?" strachovala se Hinata když ji viděla přicházet.
"Čekala jsem, až odejde" sklopila smaragdový pohled zahambeně k zemi.
"Kdo až odejde?" nechápala kamarádka.
"..." nadechla se a s ruměncem na tvářích zašeptala: "Sasuke"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ainokio Ainokio | Web | 10. února 2014 v 14:26 | Reagovat

No Sakuro:DDD Vážně je to hezký^^ od teďka sem budu chodit častěji.. n.n

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. února 2014 v 4:08 | Reagovat

veľmi krásni dielik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama