FF Naruto - 1.kapitola - Mori

9. srpna 2014 v 11:25 | lusmin |  Naruto povídky
Ohayou minna-san! Po dlouhé době se konečně ozývám a i s novým výtvorem. Měla bych spíše napsat, že po dlouhé době se vůbec někdo ozývá. Ale to je jedno. Dnes odpoledne jsem se hodně nudila, takže jsem zkusila něco zplácat. Dřív jsem tohle chtěla napsat jako vícedílovku a tohle měla být jedna z kapitol, které sem měla připravené, ale měla jsem hodně mezer v ději, které je velmi těžké vyplnit a žádná motivace. Nejsou zde žádné typické páry, řekla bych, že je to zase něco nového a originálního. No, pokud budete chtít, aby se tohle opravdu stalo nějakou sérií, budu ráda, když mi napíšete do komentářů, protože pak bych se k tomu přeci jen dokopala. Co se týče stylu psaní, stále se mám co učit a co zlepšovat, takže klidně kritizujte, alespoň se zlepším, protože jinak je možné, že si budu myslet ,že píšu až moc úžasně. Muhahahaha.
Hezké počtení přeji! Více v celém článku! ^^

Stromy okolo mě ubíhali stejně tak rychle, jako kdybych jela na koni. Odrazila jsem se od další větve a směřovala dál jen s jedinou myšlenkou.
Gaaro!
Hlavou mi problesk zoufalý výkřik mého já, ale na svém výrazu jsem nedala nic znát. Byl odhodlaný a pevný jako vždy. Mírně jsem pootočila hlavou, abych viděla na své společníky. Sasuke, Kiba, Kumiko a Ayumi mě následovali se stejným odhodláním. Zachytila jsem jejich pohledy. Všichni směřovali svůj zrak na mě. Viděla jsem jim na očích, že tuší, jak moc trpím.
Musím se tam dostat včas. Dostanu se tam včas, Gaaro, slibuju!
Stěží jsem popadala dech, ale i tak jsem pokračovala dál. Za chvíli budeme u hranic.
Své naděje jsem vkládala do Naruta. On jediný mohl přivést pomoc, která bude schopná porazit nepřítele. Nesmrtelný porazí nesmrtelného. V to jsem doufala, ač to znělo nelogicky.
Hlavou mi probleskla vzpomínka na Chuuninskou zkoušku, na přípravné boje, konkrétně. Na to jak jsem ho poprvé potkala.
Už dávno nejsem ta neschopná kunoichi. Stala jsem se silnější. A to jen díky Obito-sensei. Pohled jsem přesunula do arény, kde se odehrával další souboj. Nevadí mi, že jsem prohrála a ještě ke všemu s Ayumi. Motivovalo mě to. Budu víc trénovat. Stanu se tou nejznámější a nejsilnější kunoichi a nic a nikdo mi v tom nezabrání.
Za chvíli měl přijít na řadu Sasuke a tak jsem se vydala za ním, i přesto, že jsem byla zesláblá. Přidržovala jsem se zábradlí. Bylo očekávatelné, že vedle něj sedí Kumiko. Sasuke jí naprosto ignoroval. Bylo to směšné a smutné zároveň. I když mě Kumiko-san občas vytáčela svojí nedochvilností a spousty dalšími nedostatky, i tak jsem jí začínala mít ráda. Sasuke ke mně přesunul svůj pohled a já se na něj povzbudivě usmála. I on se na mě na oplátku pousmál, ale ne tolik výrazně. Sasuke pro mě je ta nejbližší osoba. On jediný mě chápe. Je jako já. Sám a bez nikoho. Vlastně tu byl ještě někdo takový. Shlédla jsem dolů do arény. Naruto. On byl také vždycky sám. Ale byl vždycky tak bezstarostný. On nic nechápe. Pevněji jsem sevřela zábradlí a sklouzla jsem na zem, aniž bych si to uvědomila.
,,V pořádku?'' Pohlédla jsem na Sasukeho, jak na mě upírá svoje dvě velké černé a hlavně zvídavé oči.
,,Ano.''Zamumlala jsem. Kumiko na mě vrhla nevraživý pohled, který jsem příliš nevnímala. Se Sasukem jsem vyrůstala. Nemusí na mě být Kumiko hned taková. Zakuckala jsem se a rukou jsem si přikryla pusu. Sasuke se na mě opět podíval a já dobře věděla, jak nesouhlasí s tím, co jsem řekla. Nejsem v pořádku. Zvedla jsem se. Na ruce jsem měla krev. Zmateně jsem se rozhlédla ani nevím po čem.
,,Neboj, zvládnu to. Půjdu se projít. Hodně štěstí!''Popřála jsem mu a jemně mu stiskla volnou rukou rameno. Rychle jsem se vydala pryč. Zahnula jsem na WC, kde jsem si umyla ruku od krve. Voda se na chvíli zabarvila do růžova. Pohlédla jsem na svůj odraz do zrcadla. Krátké hnědé vlasy mi rámovaly obličej a moje černé oči prozrazovali únavu. Vydala jsem pryč. Bezcílně jsem se procházela budovou. Narazila jsem na velké, hnědé dveře, do kterých byly vyřezány různé ornamenty. Položila jsem na ně ruku a jemně po nich přejela. Dveře se s vrznutím otevřeli. Naskytl se mi pohled na vysoké regály s knihami. Knihovna? Tady? Napadlo mě, ale to už jsem se přistihla, že jsem jednou nohou v místnosti. Pročítala jsem si názvy knih. Zaujala mě jedna kniha s modrými deskami a zlatým názvem. Ale byla příliš vysoko. Nedaleko byl žebřík, tudíž jsem ho posunula a vyšplhala nahoru.
Sakra! Pořád jsem moc daleko! Slézat už se mi nechtělo. Natáhla jsem se, co to šlo, ale výsledkem bylo pouze to, že jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Lépe řečeno, žebřík. Nestihla jsem ani vykřiknout a očekávala jsem pád. Co se může stát? Zas tolik vysoko to nebylo, ne? Pevně jsem zavřela oči. Jenže náraz byl měkký. Nespadla jsem na zem. Spadla jsem do… písku? Jakmile jsem si stoupla, můj zachránce se tiše stahoval z knihovny. Jakmile jsem si uvědomila, co se stalo, rozběhla jsem se na chodbu. Na konci uličky stál rudovlasý chlapec. Byl ten písek od něj? Proč mě zachránil? Hlavou mi vířily otázky. Naprosto přesně jsem věděla, co by řekl Sasuke. Nevím proč, moje tělo se hýbalo samo. Řekl by cokoliv jiného, než aby přiznal, že má někoho rád. Ale já jsem věděla, že mě rád má. Než byl jeho klan vyvražděn, říkal mi to každý den. Nebýt téhle situace, pousmála bych se nad vzpomínkou, co mi bleskla hlavou.
,,Miharu!"
Otočila jsem se za hlasem, abych spatřila svého mistra.
,,Obito-sensei, nevíte, co to je za chlapce?'' Zeptala jsem se, ale když jsem se otočila zpět nikdo tam už nestál.
Můj mistr mi věnoval udivený pohled. V tomhle mi až nepřirozeně připomínal Naruta. Možná bych se tomu zasmála, ale teď jsem byla až příliš zaskočená.
,,Miharu! Hej, Miharu!'' Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tento hlas je skutečnost, ne vzpomínka. Ayumi na mě upírala své starostlivé oči. Ale ty oči nebyli ustarané kvůli mně, ale kvůli Gaarovi. Věděla jsem, že i ona pro něj má city.
,,Neměli bychom počkat na Obita-sensei?'' Bylo ode mě bezohledné vyrazit bez něj. Ale on to bude chápat. Nemá chodit pozdě. A zrovna dnes se hraje o vteřiny.
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Dožene nás.''
Hlavu mi naplnila další vzpomínka, tentokrát krátká.
Nevěděla jsem co dělat. Jen jsem se zmateně rozhlížela. Co teď? Nejdřív zkontroluju Sasukeho, nepanikař, Miharu. Neustále jsem se uklidňovala, ale jako kdyby to nezabíralo. Ani už mě nestihlo překvapit, že je u něj Kumiko. Názor na ní jsem změnila. Začala jsem jí chápat. Má taky Sasukeho ráda, ale jinak.
,,Jak mu je?'' Zeptala jsem se roztřeseným hlasem.Sayuri neodpovídala. Zatnula jsem zuby. Nejvíce bych pomohla, kdybych došla pro pomoc. Ale co když se tu ti dva mezitím zabijí?
Můj pohled spočinul na Narutovi a Gaarovi. Nic nezmůžu.
Gaara dál už nemohl. I Naruto už byl na pokraji svých sil.
Svoje tělo jako kdybych neovládala. Už vím, jak to Sasuke myslel.
Gaara byl na tom přeci jen lépe. Chystal se to ukončit. To nesmím dovolit. Skočila jsem před Naruta, který se stěží držel na nohou. Rozpřáhla jsem ruce. Byla jsem ochotna Naruta bránit vlastním tělem. Písek se zastavil pár milimetrů od mého obličeje. Neublíží mi. Vím to. Nebo si jsem tím až příliš jistá?
,,Nejsi monstrum!''
,,Hej Miharu, budeš už konečně vnímat?'' Zaslechla jsem Kibův podrážděný hlas.
,,Jak si můžeš být vůbec jistá tím, že jakmile uděláme první krok do bojiště, neskončíme mrtví?''
Nebyla jsem si tím jistá. Shikamaru tu byl odborník na strategie. Ale já musím něco udělat.
,,Nemuseli jste jít se mnou. Mohli jste počkat na Obita-sensei.''Opáčila jsem pevně rozhodnuta a možná to ode mě bylo trochu sprosté. Oni se rozhodli mě následovat. Protože mi věří. Protože jsem jejich kamarádka.
Ale nikdo z nich se neotočil a nevydal se pryč. Dál už byly slyšet jen odrazy od větví stromů. A mnou opět projel zoufalý výkřik.
Gaaro!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama