Povídka pro Ainokio (3. část)

10. srpna 2014 v 0:24 | Tessie.chan |  Povídky na přání
Moc se omlouvám všem, kteří na pokračování čekali. I když jsou prázdniny, začínám zjišťovat, že to s mym volným časem není tak úžasný, jak jsem si myslela. Tak, snad mi prominete, už nebudu dál zdržovat. Hezké čtení :)

Sasukeho vytrhl ze spaní další děsivý sen. Posadil se celý propocený na posteli v hotelovém pokoji a snažil se urovnat si věci v hlavě. Byla neděle brzy ráno a za oknem ještě tma. Otcovo obchodní jednání v Tokiu, kam ho po dlouhém přemlouvání nakonec vzal, nevypadalo úplně podle plánu. Chtěl si ten víkend užít, navštívit pár barů, seznámit se s nějakými děvčaty a zapomenout na otravnou Karin, nudnou školu a celou Konohu. Namísto toho však neopouštěl svůj luxusní hotelový pokoj a všechen čas trávil přemýšlením nad svou růžovovláskou. Svou? Ne. Na to nemá právo. Choval se špatně, ublížil jí a nezaslouží si na ní ani pomyslet. Ale… Vždyť on to chtěl s Karin ukončit, chtěl se kvůli ní změnit a to, co se stalo předtím, chtěl vymazat ze svého života. To Sakura ho neprávem odsoudila a byla to ona, kdo vše zavrhl ještě předtím, než to začalo… Tak na čí straně je pravda?


Podobné myšlenky se mu honily hlavou neustále. Jednou svou částí dával vše za vinu Sakuře, ale ta druhá zase křičela, že to byl on, kdo to pokazil.
Nahlas si povzdechl a šel si do koupelny opláchnout obličej ledovou vodou, aby se trochu vzpamatoval. S rukama opřenýma o umyvadlo se zahleděl do zrcadla před sebou. Jako by se v odrazu vůbec nepoznával. Pokaždé tam býval ten sebejistý, vždy cool Sasuke, který si nenechal nic líbit a bylo mu vše jedno, ale teď? Z rámu se na něj dívala troska. Černé kruhy pod matnýma očima byly svědkem jeho nočních můr, na tváři se mu vyjímala modřina, teď už ve své nejlepší modro-černé formě a rozcuchané vlasy a bledá pokožka mu dodávaly vzhled alá právě jsem vstal z hrobu.
Musel se pousmát nad svou zoufalostí a s úšklebkem si odfrkl. "Tys teda dopad." Promluvil k zrcadlu, jako by to byl starý přítel. "Ještě předevčírem sis užíval každičkou minutu svého života a potom se objeví jedna holka a během večera ti úplně poblázní hlavu." Odmlčel se, pak zamyslel. "Tak takhle to vypadá, když se člověk zamiluje?" hleděl na tu neznámou osobu před sebou a nevěřícně zakroutil hlavou. "A nebo je tohle jenom pobláznění? Přišla a zase odešla a už jí nikdy znovu nespatříš, zapomeneš na ni a už si nevzpomeneš." Uklidňoval sám sebe, ale ani jeho vlastí odraz mu to neuvěřil.
Nespouštěje oči ze zrcadla, pustil proud ledové vody a nechal jej tak, dokud nebylo umyvadlo z většiny napuštěné. Sklopil hlavu a sledoval, jak se hladina pomalu uklidňuje. Už zase se tam začal objevovat On. "Proč tak zíráš?" vyštěkl nevrle sám na sebe, "Sleduješ mě na každém kroku, vždyť mě znáš, stejně jako znám já tebe, tak proč mi sakra nepomůžeš!?" Samou zoufalostí už se mu myšlenky míchaly v hlavě jedna přes druhou. Povolil napjaté svaly v obličeji a znovu se usmál. "Tak už to přišlo, dřív než bych čekal." Znovu si povzdychl. "Dočista mi přeskočilo."
Ponořil dlaně na dno umyvadla, nabral do nich tolik vody, kolik zvládl a jediným rychlým pohybem si ji chrstl do obličeje. Ledový chlad mu vyrazil dech, načež se párkrát zhluboka nadechl, natáhl se pro ručník a otřel si jím tvář. Bolestivě sykl, když se dotkl modřiny pod okem. Pohledem znovu vyhledal svůj odraz v zrcadle, tentokrát ale za jiným účelem, než aby rozmlouval sám se sebou. Zahleděl se na temně fialovou pohmožděninu. Vůbec nevypadala dobře a Sasuke měl pocit, jako by místo mizení naopak ještě nabírala na sytosti. Do zítra určitě nezmizí, vrtalo mu hlavou. Co řekne ve škole, až se budou lidi vyptávat? Přece nemůže říct, že ho zmlátila holka. A co Karin? Co bude zítra? Znovu se zatoulal v mysli k následujícímu školnímu dni, bude to pro něj noční můra.
Nechtěl na nic myslet, nechtěl přemýšlet a tak se vydal zpátky do postele. Lehl si a po několika dlouhých probděných hodinách usnul, při prvním rozednění.

***

Sasukeho probudil drnčící telefon. Slunce už bylo vysoko na nebi, ale cítil se, jako by spal jen několik minut. Celý rozlámaný se vyhrabal z peřiny a došel ke stolu, na kterém ležel jeho mobil. Na obrazovce blikalo číslo jeho otce. Přijal hovor a za několik vteřin znovu zavěsil. Za hodinu odjíždějí zpět do Konohy.
Sbaleno měl během chviličky, po příjezdu si totiž ani nevybalil. Zbytek času trávil zíráním z okna na všechny ty lidi, kteří pobíhají pod ním, v ulicích Tokia. Sledoval uspěchané podnikatele, malé děti i šťastné zamilované páry. Bylo mu z toho všeho na nic. Nejraději by zmizel, vypařil se a vrátil se až už by na něj všichni zapomněli.
Telefon znovu zazvonil - jeho otec. Tentokrát rovnou zavěsil, vzal si kufr a odešel do hotelových garáží.
Cestou domů s otcem prohodil jen pár slov, několikrát zastavili na jídlo nebo kvůli benzínu a do Konohy se vrátili, když už se stmívalo. Doma už na ně čekala Mikoto s výbornou večeří a úsměvem na rtech. "Jak jste si užili víkend?" optala se a vlípla svému manželovi pusu na tvář.
"Normální jednáni, jako vždycky, drahá." Oplatil Fugaku slabým úsměvem a šel si odložit věci.
"A co ty Sasuke?" otočila se na černovláska, ale její úsměv vzápětí vystřídaly obavy. Vzala do dlaní synovu bradu a natočila si jeho s modřinou k sobě. "Vůbec se to nelepší. Sasuke, jak si k tomu monoklu vůbec přišel?"
"Už jsem ti to říkal, popral jsem se s Narutem." Odsekl, vytrhl se matce a odešel do kuchyně. V podstatě ani nelhal. To ráno od Naruta opravdu pěstí schytal, ale už zatajil, že tu ošklivou podlitinu mu způsobila malá, drobná a nevinná dívka. Už zase na ní musel myslet.
"Sasuke" uslyšel za sebou matčin hlas, "tohle není od Naruta, viď? Pověz mi, co se stalo" prosebně se na něj zadívala, "vždyť víš, že mě můžeš říct všechno "
"Nestarej se! A nech mě být, zpovídat se ti nemusím." utrhl se na ni, odstrčil její ruku a nasupěně vyrazil do svého pokoje.
"Tohle si k matce dovolovat nebudeš " střetl se ve dveřích se svým druhým, rozzlobeným rodičem. Krev mu vřela v žílách a tak jen odsekl "Ty mě taky nech na pokoji. Stejně jsem ti úplně ukradenej, tak si teď nehraj na starostlivýho tátu." obešel zaraženého muže a vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje, než se stačil Fugaku vzpamatovat. Zabouchl za sebou dveře, plácl sebou na postel a zabořil hlavu do polštáře.
Vztek z něj pomalu vyprchával a tak cítil jen stále větší provinilost. Styděl se za své chování, ale hrdost mu bránila se omluvit. Nesnášel to ponížení, když musel přiznat, že udělal chybu. A tak si jen z šuplíku vyndal hudební přehrávač, nasadil sluchátka a nechal se unášet melodickými tóny kytar, za doprovodu nejrůznějších zpěváků.
Úplně zapomněl na svět kolem sebe, dokonce poprvé od toho večera nemyslel na Sakuru. Jenom tak si se zavřenýma očima pobrukoval oblíbené melodie, když v tom na sobě ucítil něčí pohled. Rychle se zvednul, sluchátka vytrhl z uší a zadíval se na černovlasého muže ve dveřích. Itachi se opíral o futra a mlčky kroutil hlavou. Sasuke jen zahanbeně sklopil pohled.
"Tys tomu teda dal brácho, takhle vyject na rodiče. Na to se hned tak nezapomene" pokáral ho bratr a mlčky přistoupil k posteli. Pokojem se ozývala pouze tlumená hudba, protože ji Sasuke nestihl vypnout, ale jinak bylo hrobové ticho. Mladší Uchiha jej přerušil první. S výdechem zašeptal: "promiň."
"Mě se neomlouvej, to bys měl spíš těm dole." odmlčel se, "Mamka ti jenom chtěla pomoct"
"To já vím, ale…" povzdechl si zoufale "Je to složité..."
Itachi chvíli nic neříkal, potom si přisedl vedle bratra a usmál se "Tak to zkus vysvětlit mě. Jako tvůj starší brácha bych ti měl umět poradit. A když ne, tak se alespoň budeš cítit líp." Chvíli jen tak mlčel a zastřeně koukal do prázdna před sebou. Potom promluvil, dočista jiným hlasem než obvykle. "Lidi by v sobě neměli dusit smutek. Jenom je to užírá zevnitř, dokud z nich nezbude nic víc, než malinká hromádka neštěstí. Jenom chodící troska. Tohle mi věř Sasuke." upřel na něj svůj černý pohled s náznakem bolesti v srdci a pak už jen mlčel.

Sasuke musel uznat, že něco pravdy na tom je. Ale nechtěl se s tím bratrovi svěřovat . Už si v duchu připravoval výmluvu, kterou by mohl použít, když ze sluchátek uslyšel první tichounké tóny písničky od Slipknotů. Jako blesk z čistého nebe se mu před očima zjevil obrázek Sakury. Její nádherný úsměv, její dokonalá andělská tvář i to, jak asi musela být krásná, když poslouchala právě tuhle kapelu naživo. Rád by ji taky někdy vzal na koncert. Zatoulal se v myšlenkách do svých snů, o tom, jak by spolu asi museli být šťastní, jak by ho milovala a jak by on miloval ji. A stejně jako tenkrát v noci ucítil na své tváři hořkou slzu. Nedokázal to v sobě déle dusit. Zhroutil se, a jako malý kluk, který poprvé narazil na krutou realitu světa a začal potichu vyprávět svůj smutný příběh.
Itachi naslouchal každému slovu, zatímco si Sasuke vyléval své zlomené srdce.
Poslední větu vyprávění zakončil protáhlým výdechem a pak už jen mlčel, schovávaje své slzy za bezcitnou ledovou maskou.
"No, brácho," zašeptal Itachi soucitně, nedaje se oklamat Sasukeho kamenným výrazem "Vypadá to, že ses nám doopravdy zamiloval." Zasmál se, postavil se a poplácal mladšího bratra po rameni. "Z toho, co jsem slyšel, je mi jasný, že v tom lítáš až po uši. Ale jedno mi věř." Zvážněl a upřeně se zadíval na Sasukeho. "Nenech jí odejít takhle." Sasuke překvapeně zvedl hlavu. "Když jsem já byl mladší, taky jsem se zamiloval. Byla tak nádherná, zbožňoval jsem na ní úplně všechno a ona mne milovala tak upřímně, tak vroucně. Ale já byl hlupák. Nevážil jsem si jí a udělal jsem chybu, které od té doby každým dnem lituji. Ztratil jsem jí. Jednoho dne prostě byla pryč a já zůstal ztracený ve svém vlastním světě, plném bolesti a vzpomínek na ni. A pak se to stalo. Náhodou jsem jí uviděl jít po ulici. Byla stále tak neuvěřitelně krásná, ale smutek v jejích očích nešel přehlédnout. Musela pro mě plakat dlouho. Musela mě pořád milovat. Ale já tenkrát byl slaboch a ze strachu z odmítnutí jsem neměl odvahu na ni promluvit. Prostě jsem se otočil a utekl. A když jsem se konečně odvážil to udělat, tak jsem ji už víckrát nenašel. Odstěhovala se, nevím kam, nenechala tu nic, podle čeho bych ji mohl najít. Neudělej tu samou chybu jako já tenkrát. Bojuj o ní, nevzdávej se jí. A hlavně se nesnaž zapomenout, protože to nejde." Pak už jen beze slova odešel a nechal Sasukeho se svými myšlenkami o samotě.
To, co mu Itachi řekl, byla pravda. Musel si to přiznat. Ale co má teď dělat? Jak jí má získat zpátky?
Znovu se natáhl na postel, založil si ruce za hlavou a místo trápení a smutku začal spřádat plány na záchranu svého nově objeveného, zamilovaného Já...

***

Bylo půl druhé v noci, když Sasuke konečně ulehl ke spánku. I když, ne zrovna dobrovolně. Usnul s tužkou v ruce a s hlavou opřenou o desku svého stolu. Světlo notebooku ozařovalo desítky popsaných papírů, válejících se všude na stole i po zemi. Na všech bylo nepříliš čitelným písmem napsáno jméno Sakura a také úplně všechno, co o ní Sasuke věděl. Jediný čitelný list papíru ležel zmuchlaný přímo pod černovláskovo hlavou. Stála tam adresa Sakury školy, třída, do které chodí, její rozvrh, cestu ze školy domů a každá další informace volně dohledatelná na internetu.
Ráno se pokojem ozvalo hlasité bouchání na dveře a Mikotino volání. Sasuke sebou škubl, zmateně párkrát zamrkal a rozhlédl se po stole. Chvíli mu trvalo, než se rozpomněl na události předchozího večera. Sklopil pohled na papír pod sebou. Uprostřed popsané A4 se vyjímal obrovský vlhký flek. No skvělý, pomyslel si, otřel si bradu a plácl do klávesnice notebooku. Rozsvítil se monitor s časem 07:38.
Sakra, zaklel potichu, vystřelil od stolu, z rohu pokoje sebral batoh s několika knížkama a rozběhl se dolů ze schodů, zatímco si do kapsy kalhot cpal poslintaný papír. Ani se neobtěžoval pozdravit zbytek rodiny a zamířil ke svému autu. Chvíli prohledával kapsy, než mu došlo, že klíče si nechal někde v pokoji. Vrátil se pro ně a ještě stihl ze stolu sbalit většinu své noční práce.
Na školní parkoviště dorazil pět minut po osmé. Většina studentů už seděla ve třídách spolu s vyučujícími, až na pár vyjímek, loudajících se před vchodem. Sasuke rychlým krokem zamířil do své třídy. Teprve až u šaten mu došlo, proč na něj všichni tak civí. Ranní stres způsobil, že dočista zapomněl na fialový monokl pod okem.
To je den... párkrát se nadechl předtím, než vešel mezi své spolužáky, aby se připravil na hloupé otázky a komentáře. Nasadil svou obvyklou ledovou masku a nakráčel si to do učebny, jako by se nic nedělo.
Všechny oči ve třídě se upřeně zadívaly na Sasukeho tvář. Zavládlo hrobové ticho, které ani profesorka nepřerušila a tak se chlapec sebral, nedbaje všech těch udivených a šokovaných pohledů a posadil se na své místo vedle Naruta. Ještě pár vteřin nikdo nic neřekl, až nakonec vyučující nejistě začala pokračovat ve výkladu. Ale pozornost třídy se nyní soustředila na Sasukeho a celý zbytek hodiny vládlo mezi žáky tiché šeptání. Konečně odzvonilo na přestávku.
"No sakra, Sasuke, kdo tě takhle zřídil?" Vyhrkl Naruto hned jak učitelka vyšla ze dveří, "A neříkej, že je to ode mě. Takovouhle ránu bych totiž já ani vrazit neuměl. Vypadá to spíš jako od profesionálního zápasníka." Obdivně si prohlížel podlitinu, nevšímaje si Sasukeho vražedného výrazu. "To musí asi bolet, co?" odtrhl oči od monoklu a zaregistroval naštvaný pohled. "Eh..." nahlas polkl a zmlkl. Za deset vteřin však už zase vyzvídal.
"No tak, kdo to byl?" Sasuke neodpovídal, "Byl to někdo na tej oslavě, že jo?"
"Hm..." zabručel otráveně černovlásek
"Já to věděl. Byl to takovej ten vysokej týpek s pankáčem?" hádal dál.
"Nebyl."
"Tak ten tlusťoch s knírem?"
"Ne, Naruto. A přestaň vyzvídat, nic ti neřeknu."
"Ale Sasuke.... Měla v tom prsty Karin?"
Odpovědí mu bylo mlčení.
"Takže jo! Byl to její bývalej?"
"Ne a už toho nech, je to trapný." naštvaně odsekl.
"Nějakej její příbuznej?"
...
"Copak? Zmlátil tě její naštvanej táta?"
"Ne."
"Tak bratránek?"
"Naruto," procedil skrze zuby výhružně a doprovodil to vraždícím pohledem.
"Ach jo. Tak kdo to teda byl?" povzdechl si blonďák spíš sám pro sebe a protočil oči.
"Byla to moje sestřenice." Ozval se tichý hlas ze zadní lavice. "Velkého Sasukeho Uchihu zmlátila holka." Pronesla Karin záměrně nahlas, aby si byla jistá, že jí nikdo nepřeslechne.
"Cože?" zakoktal Naruto nevěřícně, "to jako fakt?"
"Dejte mi sakra všichni pokoj!" Sasukeho trpělivost právě dosáhla svých hranic. Potřeboval pryč od dotěrného Naruta, od vítězoslavného úšklebku Karin a od všech ostatních taky. Praštil rukama do lavice, zvedl se ze židle, která se následkem prudkého pohybu s rachotem zhroutila na zem a rázně odkráčel na čerstvý vzduch. Deset minut procházení po škole nebylo dlouho, ale aspoň si trošku pročistil hlavu. Do třídy se vrátil se zvoněním. S kamennou tváří přežil celou výuku, o přestávkách se vyhýbal svým přátelům a po poslední hodině se vydal k autu. Teprve za volantem se uvolnil a pořádně zhluboka nadechl. Přežil jsem pondělí, horší už to nebude. povzbudil sám sebe a s elánem se vydal na plánovanou objížďku.
Domů se vrátil až dlouho po setmění. Nebo spíš krátce před rozedněním Rodiče už dávno spali a Itachi odjel přes týden na kolej, takže ho kvůli jeho pozdnímu příchodu nikdo nepokáral. Do pokoje se skoro doplazil, sundal si kalhoty, tričko a ve čtyři ráno padnul do postele a usnul.
Další den se odvíjel skoro stejně, jako ten předchozí: nejdřív krátká ranní obhlídka, pak utrpení ve škole, potom odpolední projížďka po pravidelné trase a návrat domů v pozdních ranních hodinách. A takhle to šlo celý týden.
V pátek večer, když se Sasuke vrátil domů z další objížďky dřív než obvykle, na něj čekalo nemilé překvapení. Ve dveřích stál Fugaku po boku s Mikoto. Oba dva se tvářili velmi vážně a z jejich obličejů se dalo přečíst, že zbytek večera hodlají strávit vyslýcháním a káráním svého mladšího syna. A taky se tak stalo. Hodinu a půl musel Sasuke poslouchat, jak špatně se chová, jak je nezodpovědný, že ztrácí úctu k rodičům a že jestli má nějaký problém, ať se s ním svěří dospělým, protože mu dokáží zajistit odbornou pomoc. Na závěr došlo na rozdávání trestů. Za drzé chování odstaví Fugaku syna na měsíc od většiny finančních prostředků, včetně kapesného a bankovních účtů a kvůli pozdním návratům domů bude muset Sasuke dodržovat povinnou večerku v devět hodin bez vyjímek. Pokud nebude porušovat pravidla, trest se zkrátí na polovinu doby. V opačném případě bude prodloužen na půl roku.
Sasuke byl po celém týdnu tak vyřízený, že ani neměl sílu vzdorovat. Byl rád, že došel do vlastní postele a nakradl si pár hodin spánku, než se znovu brzy ráno pustil do celodenního sběru informací.

***

Vyrazil v půl šesté, aby stihl dojet na místo včas. Sluníčko teprve začala vykukovat na obzoru, když černé auto zaparkovalo na chodníku téměř poslední ulice Konohy. Byly tam samé rodinné domky s velkými zahradami a bez všelijakých vymožeností, které centrum nabízelo. Sasuke si okrajovou čtvrť města oblíbil. Za ten týden ji znal skoro jako své boty a tak nechal auto stát na místě a s malým batohem na rameni se pomalu začal proplétat liduprázdnými uličkami. Konečně před sebou uviděl jemu již tak dobře známý dům. Ale nešel k němu, ani se nezastavil. Prostě jen lhostejně prošel kolem a namířil si to směrem k blízkému lesíku. Teprve tam začal se svou prací.
Došel k vysokému rozložitému stromu, od kterého měl přímý výhled na onen dům. Vyhoupl se na první větev, pak na další a další, dokud se neocitl na úrovni okna v prvním patře. Uvelebil se tak pohodlně, jak jen mu to podmínky dovolovaly, sundal si batoh, pověsil jej na blízký suk a začal v něm lovit své vybavení. Jako první nahmatal poznámkový blok s tužkou, položil si je na klín a hledal dál. Vytáhl velké pouzdro s fotoaparátem, které taktéž pověsil na strom, potom desky se spoustou popsaných papírů, mapu Konohy a konečně i velký dalekohled, který si koupil v loveckých potřebách. Mohl se pustit do práce.
Sakura vstala v sedm hodin. Bylo na ní poznat, že většinu noci proplakala. Ostatně, jako ty všechny předchozí. Sasukemu to drásalo srdce, ale stále bylo moc brzo. Ještě nesměl vyjít na denní světlo. Musel čekat schovaný ve stínech, dokud nepřijde ten správný čas.
Růžovláska jako každý den vstala z postele, odešla z pokoje, po chvíli se vrátila s upravenými vlasy, došla ke skříni, převlékla se (na tuhle část se Sasuke nedíval. Nevěděl proč, ale přišlo mu, že na to nemá právo), ale pak už byl scénář jiný. Místo toho, aby sešla dolů a nasnídala se, přistoupila k oknu. Sasuke se zarazil. Zírala přímo na něj. Ale na takovou dálku ho přece nemohla vidět. Nebo snad ano? Netroufal si pohnout jediným svalem, dokud dívčin obličej nezmizel z rámu okna. Teprve potom vydechl zadržovaný vzduch z plic.
Za ten týden dokázal zjistit celkem slušné množství informací. Ráno vstávala sakura v sedm. Pak šla do koupelny, převlékla se, seběhla dolů na snídani. Obvykle si dávala třešňový džem na teplou housku, kakao a zajedla to jablkem nebo broskví. Vzala si k svačině sušenku, většinou Mars nebo Twix a nějaké další ovoce a šla si sbalit sešity do školy. Nikdy si nezapomněla přibalit mp-trojku, nějakou knihu a skicák s tužkou. V půl osmé vyrazila na nedalekou autobusovou zastávku a v 7:50 už vcházela do školy. Po skončení výuky si skočila na oběd do jídelny a pak už se její program den ode dne lišil. V pondělí, hned po škole jela do knihovny. Strávila tam přes tři hodiny. Nejdřív si vypůjčila knihu povídek od Edgara Allana Poa a potom se přesunula do studovny, kde strávila zbytek času nad lidskou anatomií, jak Sasuke zpětně zjistil. Z knihovny vyrazila domů. Tam se převlékla, udělala úkol z biologie a vyrazila ven s povídkami v ruce. Šla do lesa za domem (pro Sasukeho další infarktový okamžik, protože procházela kousek od stromu, na kterém seděl) a zastavila se až na malé pasece, porostlé mechem a vřesem. Tam se posadila, skoro hodinu si četla a pak se natáhla na záda. Sledovala koruny stromů a mraky na nebi a po chvíli začala plakat. Bylo to kvůli němu.
Slzy jí stékaly po tvářích zatímco se začala propadat do říše snů. Sasuke tam byl, všechno to viděl a když si byl jistý, že už neví o světě, vyplížil se ze svého úkrytu. Přikradl se až k dívce, sledoval její smutnou andělskou tvář a odolával pokušení dotknout se jí. Byla neskutečně nádherná. Dokázal by se na ni dívat věčně. Chtěl jí probudit, promluvit na ní a políbit ji, ale nemohl.
"Sakuro..." Vyklouzlo z jeho rtů neslyšně. Nechtěl ji probudit, ale jako by věděla, že není sama. Neotevřela oči, jen se jí lehce zachvěla víčka, pootevřela pusu a zašeptala tichounce: "Sasuke..."

Tak, snad se vám líbilo :) Budu ráda za každý komentář a snad se zase brzo s něčím ozvu. Užívejte prázdniny, dokud ještě jsou :)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jen tak pro zajímavost, kolik lidí navštěvuje tenhle blog? :D

Byl/a sem tu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama