My own choice

29. ledna 2016 v 19:30 | Tessie.chan |  Dramione
Vím, že už sem po takové době asi nikdo nechodí, ale je mi to jedno :D Prostě jsem zase dostala chuť psát. Tentokrát to bude ale trochu z jiného soudku: DRAMIONE


Draco Malfoy stojí v tmavé místnosti bez nábytku, bez oken a s těžkými kovanými dveřmi, z pod kterých dovnitř proniká jediný tenoučký paprsek světla. Kameny ve zdech sálají takovým chladem, až mu na zátylku vstávají vlasy a vzduch kolem páchne plísní, zatuchlinou a zaschlou krví. Nerad chodil na podobná místa, necítil se tam ani trochu dobře, ale nemohl si dovolit neuposlechnout rozkazy Pána zla.
Už od narození věděl, že v životě nebude mít moc na výběr. Po staletí celé generace Malfoyů věrně slouží temné straně, přijímají rozkazy nejvyšších temných pánů a s hrdostí jim vlastní je plní. On je také Malfoy, také musí splnit rozkaz. Bez váhání a ať už se mu líbí nebo ne.


Tenhle rozkaz z hloubi duše nenáviděl, ale nemůže poskvrnit své jméno, nemůže zklamat a nemůže zradit.
"Tak co je s tebou Draco?" zašeptá mu zezadu do ucha netrpělivě Bellatrix Lastrangová, jeho milovaná tetička.
Jmenovaný namíří hůlku kamsi před sebe do tmy a s předstíranou lhostejností pronese zaklínadlo:
"CRUCIO"
Celu naplní pronikavý dívčí křik. Viděl, jak se její zubožené tělo kroutí na zemi v agonii, viděl, že jí po tvářích tečou slzy z nesnesitelné bolesti, ale nepřestával. Drásalo mu uši, jak křičí z plných plic, prosí o slitování a o smrt, ale nemůže jí vyhovět ani v jednom. Nechce ji mučit, ale ještě méně si přeje, aby zemřela. Mohl by její trápení na místě ukončit, Pán zla by sice zuřil, ale svého oblíbeného špeha by přece nezabil, jenomže to by nemohl být takový sobec. Udržoval jí při životě jen a jen kvůli sobě.
Bellatrix si vychutnává každý okamžik výslechu. S krutostí sobě vlastní se směje nad utrpením té nečisté šmejdky, dokud se vězenkyni z hrdla nederou už jenom přidušené skřeky. Je na pokraji svých sil.
Smrtijed ukončí kletbu a schová hůlku.
Zmučená dívka začíná pomalu ztrácet vědomí, to ale nemůže dopustit. Ještě to neskončilo.
Ze záhybů pláště vytáhne masku smrtijeda. To poslední, co si přál, bylo, aby ho poznala. Nemůže to už ale víc oddalovat. Za pár okamžiků zírá na zubožené tělo u svých nohou.
Leží tam schoulená u stěny. Zakrvácená, vyhublá a téměř v bezvědomí. Pramínky jejích hnědých kadeří, slepených krví a potem, jí spadaly do obličeje a schovaly tak velké hnědé uslzené oči, za což byl rád, neboť pohled do nich mu pokaždé vehnal slzy do těch vlastních, které před tetou dokázal jen tak tak skrýt.
Ať už to mám za sebou, povzdechne si pro sebe.
Znovu vytáhne hůlku a s nepříliš velkým úsilím pomyslí na účinky kouzla Mobilicorpus. Pro neverbální magii měl vždy talent, zaklínadla už dávno přestal používat, pokud se nejednalo o složité kletby, a tak se pouze silou jeho vůle dívčino tělo vznese do vzduchu a zůstane viset kousek nad zemí.
"Tak co, už jsi dneska dostala rozum?" zeptá se ledově chladným hlasem a ze srdce si přeje, aby už mu konečně podlehla. Ale stejně jako každý den jenom zakroutí hlavou.
Hermiono… Bojuje uvnitř sám se sebou, "Ty jedna špinavá mudlovská šmejdko…" udeří jí do obličeje, nemůže si dovolit zaváhat. Bellatrix vypískne radostí.
Prosím, nedělej mi to, zoufá si, ale už dál nemůže čekat, "Víš, co se stane teď, že?"
Dívka smířeně přikývne. Milovaná tetička Belatrix roztahne rty do škaredého křivého úsměvu.
No tak… Hůlkou se přibližuje ke zjizvené kůži jejího bezvládného těla. Nechci to dělat znovu…
"Pořád se můžeš zachránit. Stačí jedno slovo, jen jedno jediný a všechna bolest může skončit…"
Hermionino tělo se zachvěje a Dracova hůlka zastaví. Na malou chvíli si pomyslí, že ji konečně zlomil, že by se mohla zachránit, ale stačí jeden pohled do jejích odhodlaných očí, aby zjistil, jak moc se zmýlil.
Dívka beze strachu zírá na smrtijeda před sebou a s přemáhanou bolestí se vítězoslavně ušklíbne.
Do háje, Hermiono!
"Naser si", vydechne odevzdaně, připravena přijmout následky svého činu.
"Ty…" Bellatrix nebyla schopná slova, "…taková drzost!"
Proč jsi tak hloupá, Hermiono? Draco s povzdechem začne přejíždět koncem hůlky po už tak zjizvené kůži a zanechávat tím jen další hluboké krvavé šrámy.
Ona křičí, vzlyká a svíjí se v bolestech.
A znovu a znovu.

***

"Draco!" trhne sebou, jak uslyší své jméno. Zmateně se rozhlíží po prázdné zmijozelské ložnici. Byl to jenom sen. Oddychne si úlevou a posadí se na okraj postele.
"Hej, Draco!"
"Sklapni Blaisi, už jsem vzhůru," okřikne kamaráda, který na něj volal ze společenské místnosti a hlavu si unaveně opře do dlaní.
Už je to spousta měsíců, co ho trápí podobné zlé sny. Nepamatuje si ani, jak je to dávno, kdy se naposledy pořádně v klidu vyspal. Noční můry se mu zdávaly v posledních letech často, zvykl si na ně, ale od té doby, co měl za úkol vést s Bellatrix výslechy zajatých členů odboje a Fénixova řádu, mívá je téměř každou noc a jsou stále víc k nevydržení.
Byl to pro něj nabitý půlrok. S oním úkolem přišla obrovská zodpovědnost. Příčilo se mu týrání, mučení a vydírání, obzvlášť lidí, které znával, ale neměl na výběr. Někteří vzbouřenci mu zemřeli pod rukama při výslechu, jiní se podvolili jeho vůli a přidali se na stranu Pána zla a ten zbytek přišel o život při jednom z útoků Řádu na jejich vězeňský tábor. Musel tenkrát popravit všechny vězně dřív, než by se jich mohli zmocnit útočníci. Do jedné cely po druhé vysílal smrtící kletby, dokud neotevřel poslední dveře. Pak zjistil, že ji zabít nemůže. V čem byla tak jiná než ostatní? Zrovna ona, ta mudlovská šmejdka, kterou od prvního ročníku tolik nenáviděl. A hlavně proč jí pořád nemůže dostat z hlavy? Vždyť je přeci mrtvá.
Občas se přistihl, jak přemýšlí, jestli tenkrát pro její záchranu nemohl udělat víc. Ale na to už je pozdě.
Ach jo… povzdychne si a začne se oblékat do školní uniformy, nezapomínaje na prefektský odznak, jímž se může pyšnit od doby jmenování Severuse Snapa ředitelem Bradavické školy.
Mockrát si už přál, aby se mohl vrátit do doby, kdy byl jenom obyčejným řadovým studentem zmijozelu, namísto smrtijeda v nekonečné armádě temna. Unavovaly ho už věčné boje mezi dobrem a zlem. Pořád to byl ten starý známý bezcitný Draco Malfoy, který oddaně slouží Pánovi zla, ale byl to i člověk, vlastně už to byl dospělý muž, co v hloubi duše touží po klidném životu mimo tenhle válkou zvrácený svět.
Co se to se mnou děje? přemýšlí blonďák, zatímco si kolem krku uvazuje kravatu. Poslední dobou zjišťuje, že ve svém nitru svádí těžký boj. Rozpolcen událostmi poslední doby začíná ztrácet dosavadní jistoty a přesvědčení. Věci už nejsou jenom černé a bílé nebo jen dobro a zlo a jeho pohled na svět se také mění. Rýsuje se před ním nová temná budoucnost, tím si je jistý, ale ačkoliv měl k temnotě vždy blízko, začíná pociťovat, že v takové budoucnosti žít nechce.
Raději ale všechny pochybovačné myšlenky zase na chvíli vyžene z hlavy a s ledově klidnou myslí opouští ložnici.

***

Blaise Zabini, student zmijozelu a vždy přítomný věrný posluhovač Draca Malfoye, už na něj čekal.
"Snape s tebou chce mluvit," oznámí mu, jakmile jej spatří ve dveřích.
"Zase ty šmejdi z Nebelvíru?" otáže se Malfoy s ne příliš velkým zájmem a pokračuje skrze místnost ven ze sklepení.
"Tentokrát nejspíš ne," dožene jej Zabini "jde prý o něco hodně důležitého."
Draco se zastaví a povzdychne si "Tak fajn. Počkej na mě ve Velké síni," rozkáže a vydá se směrem k ředitelově pracovně. "A Blaisi?"
"No?"
"Postarej se, aby si Nebelvír náležitě užil snídani."
"S radostí," ušklíbne se hoch a odchází opačným směrem.

***

Blonďák rychle kličkuje prázdnými chodbami hradu. Bradavice se za poslední rok změnily k nepoznání. Spíše než školu teď připomínají výcvikový tábor nové armády smrtijedů. Zmijozelští jsou v sedmém nebi a většina studentů Mrzimoru i Havraspáru už se podvolila vůli Pána zla, pouze Nebelvírští stále pošetile věří, že mohou vyhrát. Tajně se scházejí, sabotují výuku a znepříjemňují život na hradě všemi možnými způsoby. Zmiozelská kolej se ale nikdy neměla lépe. A na jejím vrcholu stojí Draco. Může si dělat téměř všechno, co se mu zlíbí a nezodpovídá se nikomu jinému, než samotnému řediteli. Přináší to se sebou i jisté povinnosti, ty však nebývají příliš nepříjemné, spíše naopak. Většinou jde o týrání nebo šikanování Nebelvírských studentů a donášení užitečných informací řediteli. Dnes tomu tak ale není.
Draco vstoupí do ředitelny bez klepání. Snape už netrpělivě přechází po místnosti, v obličeji známky znepokojení.
"Co ti tak trvalo, Malfoy?
"O co jde? Blaise říkal, že je to důležité," ignoruje otázku Draco a sleduje ředitele.
"Mám pro tebe vzkaz."
"Vzkaz?" nadzvedne jedno obočí "Od koho?"
"Pán zla tě chce vidět."
To se mu ani trochu nezamlouvá, ale nedává na sobě nic znát "Kdy?"
"Dnes, v Zapovězenám lese. Buď tam za soumraku."
"Studenti přeci nesmí opouštět školní pozemky, pane řediteli," podotkne jízlivě a otočí se k odchodu.
"O to jsem se už postaral. Ale ne tak rychle, Malfoy," zastaví ho a pomalu obejde stůl "ještě je tu jedna neodkladná záležitost, která vyžaduje tvoji přítomnost," na to už blonďák v očekávání vyhledá Snapův odměřený pohled. "a sice ta, že se mi z důvěrných zdrojů donesla nepříjemná zpráva o další nebelvílrské rebelii. Prý objevili jakousi tajnou chodbu, vedoucí do hostince U Prasečí hlavy, kde se scházejí s informátorem. Nejspíš to bude někdo z řádu, proto bych byl rád, aby ses tohoto úkolu zhostil ty. Vezmi si na pomoc pár studentů a přiveďte mi provinilce. Jako obvykle jste oprávněni použít všechny dostupné prostředky," s poslední větou se posadí do křesla a mávne rukou ke dveřím.
Draco spěchá do Velké síně. Zběžně přejede pohledem místnost a přítomné, vše se zdá být na první pohled stejně obyčejné, jako každé ráno. Studenti Zmiozelu se vesele baví u snídaně, zatímco od zbylých třech stolů je slyšet pouze cinkání nádobí a příborů, jak se neopovažují ani špitnout.
"Draco!" mávne na něj Blaise zpoza stolu, ale namísto toho, aby se k němu blonďák přidal, ukáže hlavou ke dveřím a opustí síň.
"Copak ty nemáš hlad?" zeptá se zmateně Zabini, když se za nimi zavřou dveře.
"Na to teď není čas, máme práci," přesvědčí se, jestli je nikdo neslyší a pokračuje.
"Nebelvír si nějak našel cestu do Prasinek."
"Vždyť jsme přeci všechny chodby zapečetili."
"Kdyby byly všechny, tak teď v klidu sedíme u snídnaně," odsekne.
"Co chceš dělat?"
"Longbottom a Weasleyová nebyli u jejich stolu. Musí teď být buď v Prasinkách a nebo už jsou na cestě zpátky. Sežeň si nějaké lidi, ať si rozeberou hrad a hlídají chodby, než se ti dva vrátí, já jdu k Prasečí hlavě," rozkáže "A pohni Blaisi!" zavolá a rozběhne se k hlavní bráně.
Zmiozelští už hlídají chodby, když Draco doráží do vesnice. Nebýt zákazu přemisťování, býval by tam byl hned, a ačkoliv se na Prasinky zákaz už nevztahuje, v téhle situaci bylo bezpečnější, když běžel po svých. Ne že by mu to nějak vadilo. Co se stal smrtijedem, udržoval se ve slušné fyzické kondici, takže doběhl a skoro se ani nezadýchal.
Potichu se připlíží prázdnými ulicemi až k zavřeným dveřím hostince. Nad hlavou se mu v ranním podzimním větru houpe starý špinavý erb, na kterém kdysi bývala prasečí hlava. Zaposlouchá se do ticha. Jestli jsou skutečně uvnitř, pak je bude chránit nejedno maskovací kouzlo. Naštěstí se Malfoy za svou kariéru smrtijeda naučil nejednomu užitečnému zaklínadlu. Položí ruku na dveře, zavře oči a soustředí se. Potom začne potichu odříkávat desítky všemožných rušících a odhalovacích kouzel. Když je hotov, s potěšením zjišťuje, že uspěl. Zevnitř se ozývají tlumené hlasy.
Teď už to bude hračka.
Vyřkne poslední zaklínadlo a zaposlouchá se do teď už zřetelného rozhovoru.
"…to podařilo najít?" Weasleyová, pomyslí si.
"Ještě ne," rozpoznal hlas bývalého učitele obrany proti černé magii, Remuse Lupina, "ale už jsou blízko."
"A co řád?" Longbottom "Jsou všichni v pořádku po posledním napadení?"
"Kéž bych to mohl říct. Nevedeme si moc dobře. Dokud tu byl Brumbál, měli jsme aspoň nějaké informace o plánech a pohybech smrtijedů, ale teď… Brumbál je pryč a nám už nezbylo vůbec nic. Od Billovy svatby jsme zranitelnější než kdy dřív,"
Svatba Fleur a Billa Weasleyových. Byl to první den v srpnu. Smrtijedi tenkrát získali informace o konání a průběhu oslavy a neočekávaně zaútočili hned po obřadu. Nikdo je v tu dobu nečekal a tak to odpoledne Fénixův řád přišel téměř o polovinu svých členů. V prvotním zmatku se někteří hosté stihli přemístit pryč, ale většina zůstala a bojovala už předem prohranou bitvu. Ti šťastnější zemřeli na místě, zbytek odvlekli do táborů, ale nepřežil z nikdo.
"…a co hůř," odmlčí se Lupin "bojím se, že máme v řadách zrádce."
"To není možné," zajíkne se Weasleyová "nikdo z nás by přece…"
"Je mi líto Ginny. Mám podezření už delší dobu. To, co vám teď řeknu, zůstane jen a pouze mezi námi, ale začalo to před měsícem. Dva měsíce po útoku na Torment…"
Torment-tohle jméno je ukrytému posluchači až moc dobře známé, ale vůbec se mu nelíbí, kam to směřuje.
"Nemyslíš si snad, že by…"
"Ne, Remusi, to nemůže být pravda!"
"Zamyslete se trochu, vy dva. Proč nikdo jiný nepřežil? Proč zemřeli Pastorek, Charlie a všichni ostatní, zatímco ona ne?"
Na to ani jeden z nich neznal odpověď. Ale jistý špion schovaný za dveřmi věděl úplně přesně, co se tenkrát stalo.
Hermiona… Několikrát se musí zhluboka nadechnout, než úplně pochopí obsah rozhovoru. Mísí se v něm nejrůznější pocity. Je překvapený, zmatený, naštvaný, má strach a zároveň je i z neznámého důvodu šťastný.
Přežila to!
Ještě chvíli si nechává znovu všechno projít hlavou. To, co si právě vyslechl, bude mít nejeden nehezký následek. Nejrůznější myšlenky, zážitky, vzpomínky a teorie si spojuje v hlavě jako kousky skládačky a když do sebe začnou zapadat, dojde k závěru, že už si toho vyslechl dost. Je nejvyšší čas konečně jednat. Sebere ze země kámen, poodstoupí dozadu a silou jej mrští přímo do skleněného okna v prvním patře hostince.
Sklo se s hlukem rozsype po zemi. Za několik málo vteřin už se ozývá hlasité PRÁSK, jak se Lupin přenesl do bezpečí, což byla ta pravá chvíle na útok.
Vtrhne dovnitř tak akorát včas, aby si všiml dvou postav, mizících v obrazu na zdi. Bez váhání přistoupí k teď už prázdnému rámu s napřaženou hůlkou.
Pomyslí na účinky zaklínadla Lacarnum inflamare, vzápětí z konce hůlky přeskočí několik jisker a plátno vzplane. Oheň se rychle rozhoří a požírá vlákna i s barvami na nich, dokud se namísto obrazu neobjeví vchod do tmavé kamenné chodby. Draco se vrhá skrz rozžhavený rám a v tunelu před sebou slyší tlumené hlasy Weasleyové a Longbottoma, kteří nemají tušení, že mají v patách pronásledovatele.
"Neville, neříkej mi, že tomu vážně věříš,"
"Já už vlastně ani nevím, čemu věřím nebo nevěřím, ale říkal to Remus…"
"To, že to říkal zrovna on, přeci ještě nemusí znamenat, že je to pravda."
"Ne, to nemusí. Ale většinou to tak je."
"Takže ty s ním souhlasíš?!"
"To jsem neřekl!"
"Ale řekl!" dvojice uprchlíků se zastaví a zabráni do rozhovoru si ani nevšimnou blížícího se nepřítele.
"Hermiona je moje kamarádka stejně jako tvoje, ale sama jsi to přece slyšela. Remus by navíc nikdy nepodezíral nikoho z nás, kdyby k tomu neměl důvod."
"Jaký důvod? To, co nám říkal, byly jenom domněnky a shody náhod!"
"Prober se, Ginny! Věci se mění a lidi taky"
"Já Hermionu znám, ona by nikdy-"
"Znáš!?" přeruší ji v půli věty, "Znáš jí stejně dobře, jako jsi znala třeba Seamuse nebo Cho a nebo Parvati!?"
"Ty do toho netahej."
"Tak mi řekni, v čem byli oni jiní než Hermiona?"
Na to nemá dívka odpověď.
"Taky jsme jim věřili," pokračuje Longbottom zatímco se Malfoy připlíží téměř až k nim připravený ukončit jejich spor "věřili jsme jim a podívej se, kde teď skončili!"
"Pokud k tomu můžu něco dodat," ozývá se ze tmy pobaveně Draco Malfoy "řekl bych, že Finnigan teď bude někde v Anglii hledat vašeho drahého přítele Pottera," dává si přitom záležet, aby jeho jméno řekl ze znechucením v hlase a vítězoslavným úšklebkem ve tváři "Cho Changová je, obávám se, již po smrti. Odmítla zabít nějakého mudlu, což Pán Zla nerad promíjí a Patilová se ukázala být jako dobrá volba, osvědčila se už při nejednom výslechu. Nevěřili byste, jaké má sklony k sadismu," ušklíbne se ještě víc a užívá si k smrti vyděšených pohledů obou přítomných "Být ale na vašem místě, moc bych se o ně teď nestaral. Máte poněkud vážnější problém. Než ale začnete vyvádět nějaké hlouposti-"
"Expeliarmus!" přeruší ho Neville, ale je moc pomalý. Jedním mávnutím hůlky Draco kouzlo snadno odrazí, stejně tak i to další od Weasleyové.
"Mdloby na tebe!" zaútočí pohotově Ginny a doufajíc, že tak získá trochu času, popadne Nevilla a společně se dávají na útěk.
"To jste se ještě nenaučili, že proti mě nemáte šanci?" zavolá na prchající a namíří na ně hůlku.
Efekt nevyřčeného kouzla je okamžitý, když se ozve, jak dvě spoutaná těla dopadnou s žuchnutím těžce na zem. Darco klidným krokem dojde k zajatcům.
"Říkal jsem, že nemáte vyvádět hlouposti," rozezní se tichem jeho ledový hlas zabarvený bez jediného náznaku emocí. Neville a Ginny nevydají ani hlásky, už si zvykli, že v podobných situacích je to to nejlepší, co můžou dělat. Nebylo to sice zdaleka poprvé, kdy se dostali do potíží, zato to ale bylo prvně, kdy se ocitli sami s Malfoyem, aniž by kolem byl někdo ze studentů nebo profesorů. Oba dva jsou strachy bez sebe, Draco jim to viďí na očích, a ačkoliv se k nim sklání s kamennou tváří, sám na tom uvnitř není o moc lépe. Právě se chystá změnit svůj osud, vzepřít se vyšší moci a konečně mít poprvé ve svém životě na výběr.

***

Studenti zmijozelu stále křižují chodby hradu a Blaise, který vše diriguje, začíná být netrpělivý. Bude to už hodina co se s Dracem rozešli na schodišti a nemá od něj ještě jedinou zprávu. Dává mu posledních deset minut. Pokud o sobě do té doby nedá vědět, vydá se vyhledat ředitele.
Času ubývá a Malfoy stále nikde. Blaise začne jednat. Vyrazí k ředitelně, kde mu však k jeho zklamání nikdo neotevře, a tak se vydává do velké síně. Možná už s profesory řeší trest, který čeká Nebelvír, ale ani tam mu navzdory očekávání štěstí nepřeje. Když nakoukne pootevřeným dveřmi dovnitř, u nebelvírského stolu spatří sedět pouze jednu početnou skupinku opozdilců a několik studentů Mrzimoru a Havraspáru, celý zmijozel se soustředí na Longbottoma a Weasleyovou, které od rána nikdo neviděl, a jediným dospělým v místnosti je profesorka MacGonagalová, dohlížející na zbylé studenty. Už už se chystá vrátit na hlavní schodiště a pokračovat v pátrání po řediteli, když v tom zaslechne něco, co jej přinutí zastavit a dál nenápadně sledovat dění v síni. Hlouček nebelvírských studentů využívá nastalého zmatku a v nepřítomnosti zmijozelu se baví bez zábran. Profesorka stojí opodál a se zájmem naslouchá.
"Doufejme, že se Ginny a Nevillovi podaří vyváznout. Už to bude víc jak měsíc, co jsme naposledy dostali informace o dění tam venku." povzdychne si Dean Thomas.
"Možná je to takhle lepší," nadhodí jeden student Mrzimoru," poslední dobou se stejně nedozvíme nic jiného, než kolik z nás zase padlo. Od té zprávy o návratu Hermiony se už nestalo nic dobrého,"
"Já jsem slyšela, že se prý Harry s Ronem objevili v příčné ulici a chtěli se vloupat ke Gringottům" říká potichu Levandule Brownová, "jenomže na ně přišli smrtijedi ještě než se k bance vůbec stihli přiblížit."
"Já zase slyšela, že se potom vydali někam na sever a hledají tam armádu, aby nás mohli přijít zachránit," přidá se dívka z druhého ročníku
"Armádu na severu? Co to je za hloupost?" vyvrátí Collin Crevey ostře dívčino tvrzení, a aniž by si uvědomil, že svým komentářem vymazal úsměvy z tváří všech přítomných, pokračuje, "proti smrtijedům by neměli šanci ani s armádou všech obrů a trolů, co tam žijou, nemluvě o tom, že obři už dávno slouží Vo-... Jemu." opraví se "zatímco nás jenom ubývá. Kdyby ti dva měli dost rozumu, vzali by nohy na ramena a už se nikdy nevrátili. Tady je stejně akorát tak chytnou lapkové nebo smrtijedi a pošlou je rovnou Vy-víte-komu pod nos."
Nastane chvíle tíživého tich, od kterého je pohotově zachrání až optimizmus Lenky Láskorádové.
"Ale to by nejdřív musel nějaký nos mít," vykouzlí na tváři široký úsměv "přemýšleli jste někdy nad tím, proč si ho tak mocný černokněžník nikdy nezkusil kouzlem přičarovat? Já na to myslím často, ale ani tak mě žádný důvod nenapadá," nasadí zamyšlený výraz "možná se bojí, že by mu skrz něj do hlavy nalezly škrkny..."
Chvíli je ticho, než se Lenky myšlenky chytí nějaký prvák a strhne všechny k vášnivé debatě. Profesorka MacGonagalová se vděčně usměje na Lenku a lehce přikývne, ta jí úsměv oplatí a obrací pozornost ke kamarádům, kteří se po dlouhé době nad něčím zase veselí.
Víc už Blaise slyšet potřebuje. Rozběhne se po schodišti do sklepení, doufaje, že Snapa nalezne tam. Nestihne se ale dostat ani do přízemí, když jej v pátrání zastaví zadýchaný zmijozelský druhák utíkající shora po schodech k němu.
"Už je zpátky!" volá z dálky a mává rukou ve vzduchu, "Draco se vrátil a má jak Longbottoma, tak Weasleyovou," doběhne k Blaisovi a ukáže prstem na velké dveře ve třetím patře. Společně pak spěchají chodbami spolu s několika zvědavými studenty, kteří se přidali cestou.
Už ze schodiště vidí hlučící dav zmijozelských studentů, jak se v půlkruhu tlačí jeden přes druhého kolem otevřených dveří jedné z malých učeben.
"Uhněte mi!" rozkazuje už z dálky a bez otálení si proráží cestu skrz. Zvědavě přitom natahuje krk, dokud se mu nenaskytne pohled do jedné z učeben pro výuku péče o kouzelné tvory.
Na kamenných zdech visí tapiserie a obrazy s nejrůznějšími bizarními živočichy, ve vitrínách stojí nádoby všech tvarů a velikostí plné naložených zvířecích těl nebo orgánů a na podstavcích jsou různě po třídě rozmístěny sochy nebo vycpaniny kouzelných bytostí. Co ale teď nejvíc přitahuje pozornost desítek párů zvědavých očí, je trojice mladých kouzelníků uprostřed.
Nejvyšší z nich, ten blonďatý, zrovna udeřil druhého chlapce do obličeje, když na místo doráží Blaise.
"Zeptám se tě naposled, Longbottome," vyhrožuje Malfoy "jak jste se o té chodbě dozvěděli?"
"Bylo to náhodou," vykoktá ze sebe Nevil, "přísahám."
"Tak náhodou, říkáš? A to, že na vás v Prasinkách čekal ten vlkodlak, to byla taky jenom náhoda?"
Nevil ani Ginny neodpoví.
"Popovídáme si o tom později," řekne Draco, když se rozhlédne po okounějících studentech "někde v soukromí," ušklíbne se a neodpustí si ironickou poznámku "nechceme přeci, aby si o mě někdo myslel, že jsem zlej," otočí se ke dvojici zády a rázně vykročí ke dveřím. Za chůze vyhledá pohledem Blaise, "Postarej se o ty dva. Neopustí sklepení, dokud jim ředitel nepřidělí trest, jehož vykonání se rád ujmu osobně," rozkáže, zatímco se ostatní studenti spěšně rozestoupí, aby mohl projít.
Opustí učebnu s kamennou tváří a zamíří na jediné bezpečné místo v Bradavicích.
Za chvíli už stojí čelem k prázdné zdi v sedmém patře a čeká, až mu místnost na druhé straně nabídne svůj úkryt, který teď potřebuje snad víc, než kdy dřív. Než by řekl ´famfrpál´, rýsují se před ním velké dveře, do kterých neváhá vstoupit. Jakmile je za sebou zavře, opře se o ně, sveze se na zem, složí obličej do dlaní a jeho ledová maska se v tu chvíli rozbije na tisíce kousků. Nechává své pocity, aby jej jednou za čas zase ovládly, a tak mu po tvářích začínají téct všechny nastřádané slzy. A že jich není málo.
Už nepláče. Jen se třese a obličej zkřiví v zoufalé grimase. Události dneška přinutily Draca udělat několik uspěchaných rozhodnutí. Litoval toho, že neměl víc času na rozmyšlenou, ale co se stalo, stalo se. Už to nemůže změnit. Tam v té temné kamenné chodbě si podepsal vlastní rozsudek. Podívá se na své klepoucí se ruce a vzpomene si, kolik krve už na sobě nesou.
"Nezasloužím si žít," zašeptá do ticha, zavře oči a opře si hlavu o dveře "ale umřít taky nechci. Tak co mám dělat?" chvíli jen tak přemýšlí a vzpomíná.
Potom nevědomky zdvihne koutky rtů v lehký úsměv, když si vybaví hnědovlasou dívku, kterou tak často vídá ve svých snech, jak je živá, zdravá a v bezpečí. Nakonec ji přeci jenom dokázal zachránit. Ale co bude teď? Pán zla už se určitě dozvěděl o jeho selhání, proč jinak by se s ním chtěl tak narychlo sejít? Zabije ho, ještě než nad lesem vyjde měsíc a když bude mít štěstí, nebude ho mučit víc jak hodinu, ale pak… Pak půjde po ní, uvědomí si a z hrůzou vytřeští oči před sebe. Po tom, čím vším si kvůli ní už prošel, si přeci teď nemůže dovolit, jen tak si umřít a nechat jí samotnou Voldemortovi na pospas.
Na co to myslím? přistihne se ve vlastních myšlenkách. Vždyť by to byla jenom další z obětí války, přesvědčuje sám sebe, Lidé umírají každou chvíli, tak co by byl jeden další zmařený život? Je to přeci jenom obyčejná mudlovská… zarazí se a sklopí hlavu. Po tom všem, čím si prošla, o ní takhle nedokázal ani přemýšlet.
"Co si to zase namlouvám?" povzdychne si. Byla statečnější a odvážnější než celá jeho čistokrevná rodina dohromady. Zatímco on sám se vždycky jenom schovával nebo utíkal a svůj strach neuměl ovládnout, tahle dívka se strachu postavila a nepřestávala bojovat až do samého konce. Teď přišel na řadu on. Smrt je najednou nečekaně blízko a Draco se musí rozhodnout. Má snad znovu utéct, jako to mívá ve zvyku, někam mimo dosah Pána zla, a celý život se před ním schovávat? Ne, už nechce utíkat. Chce dělat svoje vlastní rozhodnutí. Chce žít život podle sebe a nemuset poslouchat ničí rozkazy. Chce bojovat za své sny a budoucnost. Bojovat stejně jako ona.
Strach potlačit neumí, ale dnes se jím nenechá ovládat. Dnes sám sobě dokáže, že jeho život má cenu. Nebo snad ne?
Ne. Tím, co dnes udělal, zase jenom utíká a zachraňuje si kůži, protože ještě nechce zemřít. Nezměnil se.
"Do háje s tím vším!" zakleje a vrátí se od přemýšlení nad sebou samým ke spřádání plánů, které by mu měly, jak doufá, zachránit jeho ubohý sobecký život.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pro ty, kteří by se zde náhodou vyskytli: Líbí se vám moje povídky?

Ano, líbí 85.7% (6)
Je mi to šumák 14.3% (1)
Ne, nelíbí 0% (0)
Nečetl(a) jsem je, jsem tu náhodou 0% (0)

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 13. června 2016 v 11:49 | Reagovat

Miluji Dramione povídky a jsem ráda, že jsem našla tuto. Draco je zde úžasnou postavou a ani ta délka mi nevadí. Povídka se totiž čte jedním dechem, děkuji za ní. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama