My own choice 2 (část druhá)

12. února 2016 v 15:52 | Tessie.chan |  Dramione

Ginny se zdráhá a Draco napjatě čeká na její reakci, jako by to byl rozsudek smrti.
Překvapivě to je ale Neville, který prolomí hrobové ticho, zvedne se ze země a s odhodláním pronese jedinou strohou větu: "Já ti věřím."

Blonďák nadzvedne jedno obočí, změří si chlapce pohledem a pak se usměje se stejně strohou odpovědí, "děkuju."

"Já ti ale nevěřím," ozve se Ginny. Navzdory tomu, co říká, je na ní však vidět, že o svých slovech pochybuje. Dracově pozornosti to neujde.

"To jsem čekal," nadzvedne pravý koutek úst. Nebude to tak jednoduché, ale nemůže si dovolit plýtvat časem, musí trochu přitvrdit "Co víc po mě ještě chceš? Udělám všechno, přísahám," přistoupí k ní s pažemi odevzdaně rozpřaženými "stejně už nemám, co ztratit," pokrčí rameny "A nebo mi nechceš věřit jenom z principu? Jsem Malfoy. Všechno co dělám, je přeci vždycky špatně, ne?" Ginny bez hnutí snáší jeho pronikavý pohled a výčitky, "celou dobu tady vykřikuješ, jak bojuješ za správnou věc a snažíš se všechny kolem sebe marně přesvědčit, aby tě následovali do předem prohrané bitvy, ale když se pak konečně objeví blázen, který chce dobrovolně bojovat po vašem boku a kdo vám dokáže skutečně pomoct, nejsi schopná přenést se přes fakt, že jsem to já a radši mě bez výčitek pošleš na smrt. Nebo se snad mýlím?


Ne, nemýlím," odpoví si na vlastní otázku, když se k tomu dívka nemá, "Jak chcete," povzdechne si a otočí se se k odchodu. Upřímnost zabrala jen z půlky. Nemyslel si, že by jej zrovna Weasleyová odmítla, ale stalo se. Naštěstí ale má ještě jedno eso v rukávu. Nasadí ten nejupřímnější a zároveň nejzklamanější úsměv, který dokáže a se zastaví se před dveřmi "Na něco bych málem zapomněl," otočí se. Cestou zpět k Ginny sáhne do kapsy a nahmatá v ní galeony. Zastaví se asi dva kroky před dívkou, načež natáhne ruku a rozevře dlaň.

"Galeony?" zeptá se zmateně Neville, který teď stojí po boku dívky, s pohledem těkajícím mezi ní, mincemi a jejich držitelem "K čemu nám bude pět galeonů?"

"Předpokládám, že k tomu samému, jako v pátém ročníku, když jste si jejich prostřednictvím domlouvali schůzky Brumbálovy armády," neodpustí si blonďák sarkazmus a triumfálně čeká na obdivná slova. A dočká se.

Ginny konečně upustí ze své zatvrzelosti a opatrně vezme jednu z mincí, aby si jí prohlédla. Pak se rozzáří: "To jsou opravdu oni. Kde jsi je vzal?"

"Řekněme, že mě tenkrát napadlo, že by se mohly ještě někdy hodit. No, měl jsem pravdu," dodá vítězoslavně.

"Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy řeknu, ale tohle se ti vážně povedlo, Malfoy," uzná a věnuje mu úsměv, když si od něj gaelony bere.

"A to není všechno. Už je to nějaká doba, co se snažím alespoň trochu zpomalit smrtijedy v jejich snažení, věřte nebo ne," dodá a věnuje Ginny jeden ze svých významných pohledů, "Ale mám u sebe něco o dost důležitějšího, než ty galeony, a nemluvím teď jenom o informacích, které vám můžu dát. Dostalo se mi do ruky několik předmětů spolu s dopisem, adresovaným Potterovi, Grangerové a Weasleymu. Za každou cenu se k nim musí dostat."

"Co jsou zač?" zeptá se dívka s vážnou tváří.

"Než ti odpovím, musím vědět, jestli mi věříš."

"Tohle není rozhodnutí, které bych mohla udělat hned. Pochop mě. To nejde. Důvěru si člověk nezíská několika činy, důvěra se buduje časem. Netvrdím, že lžeš, když říkáš, co všechno jsi pro nás už udělal, ale ani si nemůžu být jistá, že mluvíš pravdu. Byla by to jenom moje vina, kdyby se ukázalo, že jsi jenom špeh a znamenalo by to pro nás další prohranou bitvu. Za tohle riziko nemůžu nést zodpovědnost. Jako Ginny Weasleyová ti teď prostě věřit nemůžu, i kdybych chtěla."

"No jasně," odfrkne si chlapec.

"Jako Ginny Weasleyová ne," zopakuje s důrazem na své jméno, "ale jako kouzelnice, která chce ochránit svoje přátele a rodinu, bych ti měla děkovat už jenom za to, co jsi pro nás dneska ráno udělal. Jako kouzelnice bych ti řekla, že si cením tvojí upřímnosti a nabídky pomoci a že ti věřím každé slovo," nevině se pousměje

Teď už Draco chápe, co tím chce říct, "To, myslím, můžu brát, jako odpověď," uleví se mu a od srdce se zasměje, "už jsem se začínal trochu bát,"

"Páni," vydechne ohromeně Ginny. Když blonďák nadzvedne obočí v nevyřčené otázce, začne se dívka smát, "ještě nikdy jsem tě neviděla se tvářit se takhle.

"Jak jako, `takhle`?" nechápe.

"No, takhle se usmívat. Když jsi se hádal s Harrym, vždycky jsi se šklebil namyšleně a když s Ronem, tak pohrdavě, ale teď ses smál upřímně a od srdce."

Draco posmutní, " možná proto, že jsem k tomu nikdy dřív neměl důvod," vzpomněl na ty časy, kdy jeho nenávist vůči těm dvěma a Hermioně byla jen nevinnou dětskou hrou. "Kdybych se mohl vrátit v čase, vzal bych svoje slova zpět. Pottera jsem tenkrát nenáviděl jenom proto, že byl první člověk, co mě odmítl. Nebýt toho, možná jsme mohli být i přáteli. A za to, co jsem říkal o vaší rodině, se omlouvám," ale za to, co říkal o Ronovi, se nikdy neomluví. Nenáviděl toho zrzavého kluka od doby, kdy musel poslouchat, jak Hermiona křičí jeho jméno v naději, že ji zachrání. Nikdy pro ní ale nepřišel.

"He-Hermiona…" zarazí se a rychle se snaží zamaskovat svoje zakoktání odkašláním, "Hermioně bych se chtěl taky omluvit. Nikdy jsem jí neměl nazývat mudlovskou šmejdkou."

"Všichni děláme chyby," snaží se ho povzbudit Ginny a chlácholivě mu položí ruku na rameno "ale nikdy není pozdě na to, je napravit."

Draco přikývne a usměje se "A tobě, Neville, se taky omlouvám, za všechny ty roky," natáhne k němu přátelsky ruku, "můžeme na to zapomenout?"

Neville chvíli váhá, než mu dlaň stiskne, pak se ale uvolní a usměje, "jako by se už stalo."

"Děkuji vám oběma," odstoupí o krok dozadu, napřímí se a hrdě pronese: "Jestli dneska umřu, budu díky vám umírat s pocitem, že jsem odčinil alespoň část svých křivd. Ale čas mi ubývá. Ještě musím zařídit několik věcí, než odsud večer odejdu."

"Kam půjdeš?" zeptá se dívka.

"Najít Pottera," řekne postě.

"Ale to není možné. Nikdo z nás neví, kde přesně Harry je. Neviděli jsme ho už několik měsíců."

"Nepodceňuj mě," ušklíbne se "zapomínáš, že jako smrtijed toho vím o současné situaci tam venku daleko víc než ty."

"Ale-"

"O Pottera se nestarej. Chápu, že ti asi chybí, ale čím víc lidí o něm bude vědět, tím větší nebezpečí mu bude hrozit. To snad chápeš."

Ginny přikývne a v očích zadržuje slzy. "Až ho najdeš, mohl bys mu něco dát?"

"Jistě, cokoliv."

Dívka si z krku sundá zlatý řetízek s malým, po domácku vyrobeným nebelvírským znakem. "Dostala jsem ho od Lenky. Aby mi připomínal, že je Nebelvír silný jako lev a že my jsme takoví taky. Že se nikdy nevzdáme," podá ho Dracovi "chci, aby ho měl u sebe Harry. Aby na nás nezapomněl."

"Dostane se k němu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám," slíbí blonďák a schová jej opatrně do svého vaku.

"Děkuji."

"Neděkuj mi. Budu potřebovat něco na oplátku."

"O co jde?"

"Až ho najdu, předám jemu i tvému bratrovi věci, které jim náleží, spolu s dopisem pro ně."

"Kde je teda háček?"

"Je tam i jedna věc pro ní. Teda, pro Hermionu, myslím," opraví se a v duchu si nadává za svou očividnou chybu "Kde jí najdu?"

"Ráno, tam v tunelu, jsi nás slyšel, viď?" Draco kývne hlavou na souhlas. "Jako jediná přežila, když jsme tenkrát napadli tábor smrtijdů. Nebyla na tom dobře. Skoro jsme ani nevěřili, že přežije, ale je to bojovnice." To mi nemusíš říkat, pomyslí si v duchu chlapec. "Starala se o ní mamka, vyléčila jí skoro všechny rány, ale byla v bezvědomí víc jak měsíc a nikdo už nedoufal, že by se probrala. A když jsme se na začátku října v Prasinkách sešli s Remusem, tak nám řekl, že je zpátky. Ale prý je na tom hodně špatně. To, co tam s ní museli dělat, si nikdo z nás nedovede představit." Jo, jasně, nikdo, pomyslí si chlapec a potlačí v sobě hořkost "Museli použít kouzla, aby jí dostaly vzpomínky z hlavy. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec to pomohlo, ačkoliv se z toho Hermiona ještě úplně nedostala."

"To se ani nedivím, po tom všem, co jí prováděli" - vlastně co jsem jí já provedl, opraví sám sebe vyčítavě.

"Tys o tom věděl?"

"Jenom jsem slyšel, že jí dostali, když šli po Potterovi," zalhal, "bylo to někdy v půlce srpna, myslím. A taky jsem zaslechl, o čem jste se bavili ráno U prasečí hlavy. Vy jí po tom všem podezíráte, že vás zradila?" zeptá se.

Ginny sklopí pohled k zemi, pro změnu se ale ozve Nevill. "Podezírá jí Remus, já ne. Možná je něco pravdy na tom, že máme v řadách zrádce, ale co vím jistě je, že Hermiona to není."

"O tom už jsme se bavili, Neville," oboří se na něj dívka.

"Je mi jedno, co říkají ostatní. Já jí věřím. A ty bys měla taky, už jenom proto, že jí znáš daleko líp než já."

"A právě proto pochybuju. Znám jí až moc dobře a vím, že by nikdy nikomu neublížila, ale přesně to je její slabina. Raději by obětovala vlastní život, než aby nás zradila, ale nedokáže obětovat životy ostatních, na to má moc měkké srdce."

"Plácáš nesmysly, Ginny."

"Říkám pravdu!"

"To není pravda, jsou to jenom domněnky,"

"Domněnky potřebují pravdu, ze které by mohly vzniknout."

"Pravdu a nebo jenom přehnanou podezíravost. A nebo možná závist, co ty víš."

"Tohle sem nepleť!"

"Takže to je ono? Závidíš?"

"Přestaňte!" zarazí Draco rozmrzele Ginny, která se už chystá vychrlit ze sebe nějaké další připomínky. "Nerad vás ruším, ale dovolte mi připomenout, že už nemám čas. Hádat se můžete i potom," napomene je a klidným hlasem dodá: "Jestli vám to ale pomůže, tak vás můžu ujistit, že ať je tím zrádcem kdokoliv, ona to není."

"Jak to můžeš vědět?" ptá se rozzlobeně Ginny.

"Protože jsem byl u toho, když Bellatrix donášela zprávy z Tormentu Vy-víte-komu. Hermiona do poslední chvíle neřekla ani slovo."

Nastane hrobové ticho. Ginny dojdou slova a Neville jen stojí a usilovně přemýšlí.

"Když ne Hermiona, tak kdo je potom zrádce?" zeptá se, spíš jen pro sebe, než pro ostatní.

"O tom se můžete dohadovat později. Já už musím jít," oznámí blonďatý chlapec "ale nejdřív chci vědět, kde jí najdu."

"Je v Doupěti," odpoví mu Ginny a provinile dodá "aby jí mohli mít na očích, kdyby se něco stalo."

"V Doupěti? Ale to je první místo, kde jí budou hledat!" vyhrkne Draco, možná až moc ukvapeně "On už o ní ví, musí odtamtud okamžitě zmizet," rozzlobí se.

"A jak to asi máme zařídit? Odtud, ze sklepení v Bradavicích?"

"Dej mi dva galeony," rozkáže chlapec.

"Proč?"

"Nejdřív se postarám, aby se jeden dostal do doupěte, budete je potom moct varovat. Ten druhý pak dám Poterovi, až ho najdu."

Ginny přikývne a vyhoví jeho žádosti. Galeony následují přívěsek do Dracovy kožené tašky. "Ale jak se chceš dostat do Doupěte? Jenom tě uvidí poblíž a budou tě chtít zabít."

"Nebyli by první," ušklíbne se "ale neboj se, do Doupěte nepůjdu. Až se dostanu z Bradavic, pošlu tam svou sovu. Tou dobou ještě nikdo nebude vědět, že jsem se přidal k vám, takže ho nechají letět bez kontroly i s galeonem. Ventuse u vás neznají, takže bude stačit, když jim jenom dáte vědět, co se děje. Nezkoumal jsem sice, jak přesně to funguje, ale měli byste být schopní, poslat alespoň krátkou zprávu."

"Jenom Hermiona věděla, jak se zprávy posílají. My je vždycky jenom četli," upozorní Neville zklamaně.

Draco si povzdechne "dejte mi ty zbývající," nastaví ruku.

Když má mince rozložené na dlani, vytáhne hůlku a zašeptá zaklínadlo, kterému ani jeden z přihlížejících nerozumí. Gaelony začnou bleděmodře zářit. "Jak jsem si myslel," komentuje kouzelník nahlas "Hermiona byla vážně dost vynalézavá." Pak dvě mince vrátí Ginny a jednu si nechá v ruce.

"Vacuus scribo," pronese a hůlkou začne ve vzduchu čmárat zlatá písmena "Intra reminscor" na jeho povel se písmena rozzáří a jak Draco začne špičku hůlky stáčet ze vzduchu směrem k minci ve své dlani. Písmenka jí poslušně následují, dokud nezmizí v kousku kovu, kde se znovu objeví jako součást vyraženého znaku. Ginny a Neville jen omámeně sledují, jak se jejich zbývající dvě mince rozsvítí, zhasnou a zůstane na nich vzkaz, který ještě před chvílí visel ve vzduchu před nimi.

"Jsi geniální," vydechne Neville.

"Geniální je ten, kdo to vymyslel. Já jenom přišel na to, jak to funguje," usmál se "Když budete chtít něco napsat, řekněte Vacuus scribo, a až skončíte, tak Intra reminscor a přesuňte písmena na místo tak, jako jsem to dělal já. Ty mince jsou docela malé, moc se toho tam nevejde, ale když budete potřebovat, můžete zopakovat psaní několikrát po sobě," poučí je a vrátí minci Ginny, ta ji však odmítne.

"Jednu by sis měl nechat," věnuje mu úsměv "ještě dneska dáme vědět ostatním o tobě a o tom, co se dneska stalo. Vysvětlíme jim taky, jak mají mince používat a pak uvidíme."

"Děkuju," oplatí jí Draco úsměv. Najednou se mu vůbec nikam nechce. Našel ve Weasleyové příjemnou společnost a v Longbottomovi koneckonců taky. Stará opuštěná učebna sice nebyla nejlepší místo k rozhovoru, ale právě teď mu připadalo, že ani ve Zmijozelské místnosti a se svými přáteli by nebyl radši. A vlastně už ani neví, jestli nějaké přátele skutečně má. Jediní, kdo se s ním nebaví ze strachu nebo z donucení jsou Blaise a Parvati, která ale spíš než o přátelství stojí o jeho vzhled a pozornost. Blaise nejspíš je jeho přítel. Ale bude jím i zítra, až se dozví, co udělal? To Draco netuší. Nechce se mu myslet na budoucnost, a nechce si přiznat, jak šíleně se jí bojí. Ale nemůže před ní utéct, ani se schovávat. Musí v sobě najít odvahu čelit všemu, co mu život postaví do cesty. Musí o svůj život bojovat.


Plný odhodlání se i přes všechno rozloučí s Nevillem se slovy: Díky, že jsi mi věřil, a Ginny ujistí, že předá Poterovi její vzkaz. Pak oběma popřeje štěstí, a když mu přání opjetují, s těžkým srdcem za sebou zamkne dveře.


S hlavou plnou myšlenek vystoupá po schodech ze sklepení. Podiví se, jak je slunce nízko nad obzorem a přidá do kroku. Dochází mi čas, uvědomí si zděšeně. Zamíří rovnou do třetího patra. Většina studentů má zrovna hodinu, a tak když najde ty správné dveře, přiloží k nim ucho a chvíli naslouchá, neprobíhá-li vevnitř výuka. Když se přesvědčí, že je na druhém konci hrobové ticho, vklouzne dovnitř a nezapomíná opatřit dveře kouzlem, proti případným nežádoucím slídilům. Učebna vypadá stejně jako ráno, až na malý detail, kterého si Draco na první pohled všimne. Obroun v obrazu vedle krbové římsy stojí strnule a téměř bez hnutí, občas jen mrkne nebo mrskne ocasem, ale vítr už mu necuchá zlatou srst ani neohýbá stromy v pozadí-obraz je zapečetěný, přesně jak říkal. Uleví se mu, pro jistotu ale ještě zkontroluje cihly ve stěně krbu. Otevře se před ním přímá cesta do Prasinek, tudy ale odejít nemůže, přišli by na to, kdyby nevyšel hlavní branou, tak ji zase jen zavře a zamete stopy po svojí přítomnosti.


Spokojený se pak vydá do kuchyně, kde si nechá od skřítků připravit něco k snědku. Ti mu s radostí vyhoví. Už mu jídlo nepřijde tak odporné, dokonce si nechá několik balíčků jídla zabalit a schová si je na horší časy. Celou dobu, co Draco jí, poslouchá vyprávění skřítků o tom, co se stalo nového. Už dříve za nimi občas chodil a povídali si. Mají ho moc rádi, a i když nevědí, proč to dělá, na nic se ho nikdy neptali. Tihle skřítkové myslí jednoduše, nezajímá je, proč chce dneska jídlo se sebou, ani proč se tváří tak smutně, ale zato zůstávají těmi nejoddanějšími a nejmírumilovnějšími stvořeními, která zná, protože se ho po celou dobu snaží svými řečmi rozveselit. Nakonec mu přibalí dýňovou paštičku, prý aby trochu přibral, a smutně se rozloučí. Draco ještě slyší, jak na něj volají, aby se na ně přišel zase brzo podívat, ale nemá to srdce otočit se a říct, že už nejspíš nikdy nepřijde.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pro ty, kteří by se zde náhodou vyskytli: Líbí se vám moje povídky?

Ano, líbí 85.7% (6)
Je mi to šumák 14.3% (1)
Ne, nelíbí 0% (0)
Nečetl(a) jsem je, jsem tu náhodou 0% (0)

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 13. června 2016 v 12:26 | Reagovat

Krásný pokračování, doufám, že další bude brzy. :) Nemám tomu co vytknout. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama