My own choice 2 (část první)

12. února 2016 v 15:51 | Tessie.chan |  Dramione
Jak jsem slíbila, další díl je tady. Akorát jsem se trochu rozepsala, takže to musím rozdělit na dvě části :D


Nechávajíc všechny emoce za mizejícími dveřmi, opouští Draco komnatu nejvyšší potřeby. Proplétá se chodbami mezi spěchajícími studenty a míří rovnou do sklepení. Společenská místnost je prázdná stejně jako jeho ložnice, za což je víc než vděčný, neboť se mu ani trochu nechce vymýšlet nějaké nesmyslné výmluvy.

Bez otálení přistoupí ke své skříni. Chvíli se v ní přehrabuje, než vyndá černý kožený vak tak akorát velký, aby si jej později mohl hodit přes rameno a bezpečně schovat pod hábit. Z ramínek a přihrádek vytahuje oblečení a jeden kus po druhém postupně mizí ve vaku, dokud nezbyde ve skříni nic, než precizně složená náhradní školní uniforma. Pak si klekne k nohám své postele, načež z pod ní vytáhne masivní zdobenou truhlici. Schránka nemá žádnou petlici ani zámek, dokonce se zdá, že nemá ani žádné víko, jako by byla vyrobena z jediného kusu dřeva, ale ne na dlouho. Draco jednou rukou vytáhne hůlku a druhou položí na vrch truhlice. Zamumlá zaklínadlo a za chvílí ucítí, jak se mu pod rukou vyryté ornamenty dávají do pohybu. Jako hadi se kroutí a kloužou po povrchu, až odhalí škvíru víka a malinkou klíčovou dírku v rohu boční desky. Hůlku Draco odloží na zem, pod límcem košile nahmatá koženou šňůrku, přetáhne jí přes hlavu a chvíli sleduje, jak se na jejím konci houpe malý zlatý klíč a zasune ho na své místo. Několikrát jím otočí, než uslyší tiché cvaknutí, jak zapadne západka na místo. Otevře truhlu a po dlouhé době opět spatří své poklady a tajemství. Není jich moc, v tak velké truhle se pár předmětů zdá, jako nic, ale ve skutečnosti jsou dohromady cennější, než kdyby byla truhla plná galeonů.



Nejdřív Draco sáhne po masivním stříbrném prstenu, posázeném temně zelenými drahými kameny s černým onyxem uprostřed, do kterého je vyrytý erb rodu Malfoyů. Byl to dar od Luciuse za to, že se stal smrtijedem, tak jako jej jeho otec dostal od toho svého ke stejné příležitosti. Rodinné dědictví připomínající příslušnost Malfoyů straně zla. Rodinu si člověk nevybírá, pomyslí si chlapec a jeho prsten, pronásledován zklamaným pohledem šedých očí, zmizí prsten v bezedném vaku.

Následuje jej v papíru zabalený a provázkem ovázaný balík. Jeho obsah by nejspíše překvapil každého, ještě zvláštnější však je, že se teď nachází ve vlastnictví Draca Malfoye. Chlapec k němu přišel náhodou, v létě, den před svatbou u Weasleyových. Spolu se smrtijedy tehdy připravovali plán k útoku. Pohybovali se v okolí Doupěte, když v tom narazili na ministra kouzel a několik jeho jeho lidí. Došlo tam k hádce, protože Brousek měl přísně zakázáno, spojovat se s Potterem a nebo s lidmi, pohybujícími se v jeho blízkosti. Hádka nakonec přerostla menší potyčku a vzduchem začaly létat kletby. V nastalém zmatku Draco spatřil, jak ministr kouzel upustil balík na zem a když pak smrtijedi dostali rozkaz stáhnout se, neměl čas na nějaké zkoumání jeho obsahu, nápis na přiložené obálce ho však zaujal natolik, že si jej v tajnosti odnesl se sebou. Až v bezpečí vlastního pokoje se odvážil dopis přečíst. Byla to kopie závěti Albuse Brumbála adresovaná Harrymu Potterovi, Ronu Weasleymu a Hermioně Grengerové, spolu s odkazem na předměty, ukrývající se v balíku. V ten moment měl Draco sebrat dopis i se všemi věcmi a bez otálení je odevzdat Pánovi zla. Neudělal to. Ani se nepokusil rozbalit papír a podívat se dovnitř, jen zasunul složený dopis do obálky, vrátil na své původní místo a schoval na to nejbezpečnější místo, které měl k dispozici. Prvního září si jej pak přivezl do Bradavic spolu s pochybnostmi o sobě, o svých rozhodnutích a o straně zla, za kterou bojuje.

Když se teď rozhodl utéct, nemůže závěť nechat na pospas Voldemortovi; je si jistý, že ještě ten večer prohledají všechny jeho věci, a navíc by mu mohla docela dobře posloužit jako vstupenka k druhé straně.

Z truhly sbalí měšec s penězi, samozřejmě také opatřen nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, přeci jen pochází Draco z bohaté aristokratické rodiny. Pak malou lahvičku zlatavého obsahu a posbírá z dřevěného dna pět galeonů, které schová do kapsy hábitu. Zbytek svých věcí tam nechává, zavře truhlu stejně, jako když ji otevíral, a zastrčí zpět pod postel. Sebere hůlku, vstane a sbalenou tašku si hodí přes rameno. Než odejde z ložnice, zkontroluje ještě v zrcadle svůj hábit, aby se ujistil, že si nikdo ničeho nevšimne. Vypadá být v pořádku, na rozdíl od samotného chlapce. V obličeji je ještě bledší než obvykle a jeho jindy neúprosný ledový pohled se do posledních známek vytratil. Zírá sám na sebe užíraje se návalem nepříjemných myšlenek a pocitů. Co mě to sakra napadlo? říká si v duchu a v šedých očích se mu zablýskne strach. Tohle přeci nemůže vyjít, dočista jsem se zbláznil. Vždyť já dneska umřu! dojde mu a oči nepřítomně třeští před sebe, dokud ho nevyděsí náhlý zvuk rozhovoru ze společenské místnosti.

Trhne sebou. Vzpamatuj se! nařizuje sám sobě, jak se hlasy přibližují k ložnici. Dělej!

"Draco?" osloví ho příchozí. Po hlasu poznává svého přítele a oddychne si. "Není ti něco?"

"Co by mi bylo?" nasadí svůj typický podrážděný hlas, ale očividně to nepomáhá, protože si jej druhý chlapec nejdřív jen chvíli podezíravě prohlíží, až potom opět promluví.

"Já jen, že ses tak rychle vypařil. Snape ti vzkazuje, že jsi odvedl dobrou práci," změní téma, "a taky že si s tebou ještě potřebuje promluvit, ale do zítra se nevrátí."

Zítra, odfrkne si, to už budu dávno pod drnem, ale kývne hlavou a vydá ze sebe "Hm."

"Kam jsi vlastně zmizel?"

"Potřeboval jsem si něco zařídit," tohle v překladu znamená: nic ti do toho není. A Blaise hned pochopí.

"Umírám hlady. Vsadím se, že už je oběd na stole. Jdeš taky?"

Oběd? To už je poledne? Má ještě méně času, než si myslel. Už se chystá vymyslet výmluvu, ale hlasité kručení vycházející z jeho žaludku mu připomíná, že jídlo možná není tak špatný nápad. Ironicky se ušklíbne; hlavně když má být poslední.

"Tak jdeme," zavelí nakonec a jako první opouští místnost následován svým přítelem, který celou cestu mlčí. Až když vstoupí na schodiště, vzpomene si na rozhovor, který si dopoledne neoprávněně vyslechl.

"Hele, Draco," začne, a rozhlédne se po nežádoucích posluchačích , "nevím, proč máš tak blbou náladu a vážně ti jí nechci kazit ještě víc, ale když jsi byl pryč, zaslechl jsem pár Potterovo kamarádíčků, jak se baví při snídani," počká, až dostane znamení, jestli má pokračovat, a nebo mlčet. Když mu blonďák věnuje tázavý pohled, pokrčuje: "Nevím, jestli je pravda, co říkali, ale podle toho, co jsem slyšel, se Potter a Weasley pokusili vloupat ke Gringottům, i když to ty asi víš." Blonďák přikývne. Pamatuje si, jak tenkrát Pán zla zuřil, když se dozvěděl, po čem Porrer pátrá. Draco je jeden z mála dalších lidí, kteří vědí o existenci viteálů, neboť to byl právě on, kdo spolu s Bellatrix přemisťoval pohár Helgy z Mrzimoru do Malfoyovic panství. Od té doby jej ve dne v noci střeží smrtijedi v čele s Luciusem. Těsně po tom, co byl v roce 1994 zničený deník Toma Riddla, stvořil černokněžník další viteál - svého hada, kterého od sebe nepouští na krok a co se týče posledního zbylého viteálu, o něm je Dracovi známo pouze tolik, že se nejspíš nachází kdesi v Bradavicích, které jsou ze všech stran hlídané smrtijedy a Potter nemá šanci se k žádnému z nich ani přiblížit, odfrkne si, "Potom se prý vydali na sever, hledat armádu, ale říkala to nějaká malá druhačka, moc bych tomu nevěřil. A pak říkali ještě něco," opatrně pronese, zastaví se kousek před dveřmi do Velké síně a počká, až se mu společník podívá do očí, "Grangerová žije," řekne prostě.

Draco chvíli jen tak stojí, nedávaje na sobě nic znát. "To je hloupost," z ničeho nic se otočí a než zmizí ve velkých dveří, dodá polohlasně: "Je mrtvá, sám jsem jí zabil."

Po cestě ke svému místu pozoruje studenty Nebelvíru, jak v tichosti obědvají. V paranoidních představách je vidí, jak se mu vysmívají do očí a ukazují si na něj jako na zrádce a strašpytla. Očividně ale Longbottom ani Weasleyová neporušili dohodu a drželi jazyk za zuby.

Napne všechny svaly v těle a zatne ruku v pěst, až se mu z kloubů vytratí všechna krev. Má co dělat, aby se neroztřásl, tak spěšně dojde ke stolu, posadí se a začne do sebe cpát jedno sousto za druhým. Chutná mu odporně. Nemá ani v nejmenším náladu na jídlo, ačkoliv ví, že bude potřebovat energii. Nejraději by zmizel z povrchu zemského. Ale copak může? V duchu si znovu připomněl, proč to všechno podstupuje. Pro koho nasazuje vlastní život. Musí se přemáhat, aby si zachoval svou chladnou masku při vzpomínce na ní, ale jako by byl najednou o něco lehčí, uvolní se, zhluboka nadechne a pokračuje v jídle. Ne že by to snad bylo o něco lepší, ale aspoň už nemá potřebu vrátit ze sebe, co spolkne.

"Draco, já vím, co jsem slyšel," naváže Blaise na jejich předešlou konverzaci, když si k sobě přitáhne mísu s pudinkem a stojí si za svým, "říkali doslova: návrat Hermiony byla poslední dobrá zpráva, kterou jsme zvenku dostali. Pochybuji, že znají ještě nějakou jinou Hermionu. Ona přežila."

"Neplácej nesmysly," oboří se na něj blonďák a odstrčí talíř se zbytky jídla. "Na dezert nemám chuť," zvedne se podrážděný kamarádovými řečmi, "do večera budu pryč, tak mě nehledej. A když tu není Snape, řekni MacGonnagalové, aby zapečetila tu chodbu v učebně péče o kouzelné tvory. Je schovaná v obrazu obrouna."

"Proč zrovna jí?"

"Protože jsem to řekl, prostě to udělej," přikáže ještě a nechává zcela zmateného Blaise za sebou. Jistý si tím, že jeho příkaz splní, už mu za chvíli mizí z dohledu do téměř nepoužívaných prostorů pod hradem.

Studenti mu vyklízejí cestu a strachy odvracejí zrak. Nenávidí to. Přistihl se, že se těší, až ty proklaté chodby opustí a nebude muset snášet nenávistné pohledy všech těch, které terorizoval svou pouhou existencí. Kromě několika málo lidí, jej celá škola nesnášela, ale i přes to se rozhodl jim pomoci.

Sestupuje po schodištích níž a níž, dokud nedorazí do nejspodnějšího patra hradu. I přes chabé osvětlení postupuje rychle a jistě. Zpomalí až v úzké chodbičce s nízkým stropem a pomalu dojde k jedněm z malých klenutých dveří. Postavení mu dovolují projít přes kouzla, která neoprávněným brání v přístupu, a tak vejde dovnitř. Místnost není nijak velká. Kamenné stěny i podlaha a několik hořících svící, vznášejících se ve vzduchu, které vrhají světlo na hromadu rozbitých školních lavic v jednom rohu a na své dva obyvatele, sedící v opačném rohu. Když zvednou zrak k příchozímu, zarazí se.

Draco za sebou zavře, opatří dveře kouzlem a udělá pár kroků vpřed.

"Čekala jsem, že si to rozmyslíš, Malfoy. Jakmile jde o život, jsi ty ten první, co bere nohy na ramena," sebere odvahu Ginny a probodává blonďáka nedůvěřivým pohledem. Neville jen potichu přihlíží.

"Časy se mění, Weasleyová. A lidi taky"

Nastane znovu ticho.

"Proč to vlastně děláš?" zeptá se na rovinu dívka.

"Do toho vám nic není," odpoví typicky, ale zapomíná, že Ginny není jedna z jeho posluhovačů a nezná skrytý význam té věty.

"A proč bych ti tedy měla věřit, že ses změnil, když mi ani nechceš říct, proč se z tvého věčného urážení a šikanování najednou stala snaha nám pomoct."

"Mám k tomu svoje osobní důvody, stačí?" otráveně zavrčí.

"To teda nestačí!" vymrští se na nohy zrzka, "jsi Malfoy, nemůžeš jen tak přijít, říct, že se přidáváš k nám a čekat, že zapomeneme na všechno, co se stalo," zvýší hlas a nezapomíná přitom máchat rukama do všech stran, "byl jsi u toho, když smrtijedi napadli řád a zabíjeli, ale neudělal jsi nic. Byls i u toho, když jsme dobývali vězeňský tábor a chtěli osvobodit naše kamarády. Sotva jsi nás uviděl, běžel jsi se schovat jako pes se staženým ocasem. Proč chceš zrovna teď začít sekat dobrotu? "

Kdyby tak věděla, co všechno už pro ně udělal… Ale nemůže. Nikdo to nesmí vědět. Teď musí jenom přijít s nějakým dostatečně věrohodným vysvětlením. Nejlepší bude, když půjde s pravdou ven. Alespoň částečně.

"Něco jsem podělal," přizná, přemůže vlastní hrdost a sklopí pohled k zemi, "šéf se to nejspíš už dozvěděl," ušklíbne se, "chce mě dneska vidět. Asi nemusím říkat, že mi nechce gratulovat k povýšení." odmlčí se, musí teď vsadit úplně všechno na jedinou kartu; na upřímnost: "věř mi nebo ne, ale poslední dobou se mi docela změnil pohled na svět," narovná se a začne pomalu přecházet po místnosti. Chvíli hledá ta správná slova, než začne, "Potter se s vámi už jistě podělil o svoje podezření, že jsem složil slib Pánovi Zla. A kupodivu měl jednou pravdu," odfrkne si pohrdavě, "na přání otce se ze mě stal smrtijed. Kdybych ale tenkrát jenom malinko tušil, co to bude obnášet, nikdy bych jeho nátlaku nepodlehl," vrátí se ve vzpomínkách do nejtemnějšího období svého života a najednou, jako by už to ze sebe musel dostat ven, začne mluvit otevřeně a cítí, jak je s každým slovem jeho svědomí o něco lehčí, "od té doby jsem musel splnit úplně všechno, co mi nařídili. S každým dokončeným úkolem jsem cítil, jak ve mně roste odpor a vztek. Donutili mě dělat věci, které si ani ty, ani nikdo z tvých kamarádíčků nedovedete představit. Sebemenší náznak zaváhání znamenal okamžitý trest. Časem to člověka naučilo, že pochybovat se nevyplácí. Já ale pochyboval stále víc. O sobě, o své rodině i o celém kouzelnickém světě. Naučil jsem se to před nimi skrývat a žít sám se sebou; se všemi hříchy, kterých jsem se dopustil na nevinných, a stále více jsem se nenáviděl za to, že nemám odvahu se jim postavit. Teď už na tom ale nezáleží," zastaví se před hořící svíčkou a zahledí do plamene, "Umřu buď dneska, jako ten parchant, za kterého mě všichni máte, a nebo se pokusím alespoň z části napravit svoje chyby a umřu za správnou věc," zakončí svůj přednes chabým pokusem o úsměv. Samotného jej překvapí, jak je upřímný, ale uleví se mu, když v obličeji Ginny Weasleyové nachází známky soucitu.
Nastane ticho. Draco čeká na její reakci jako na rozsudek smrti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pro ty, kteří by se zde náhodou vyskytli: Líbí se vám moje povídky?

Ano, líbí 85.7% (6)
Je mi to šumák 14.3% (1)
Ne, nelíbí 0% (0)
Nečetl(a) jsem je, jsem tu náhodou 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama