Povídka pro Ainokio (4. část)

1. února 2016 v 3:17 | Tessie.chan |  Povídky na přání
Je to tu sice mrtvý, ale rozhodla jsem se, jen tak pro svůj dobrý pocit, že trochu napravím ty resty, co jsem si tady stihla nadělat, což znamená, že je to celkem odfláknutý, ale je to dokončený, což je taky důležitý :D


To slovo bylo jako pobídka. Stejně jako on myslel každý den na ni, i ona nyní ze spánku šeptala jeho jméno. Tak krásně znělo v jeho hlavě, srdce se mu rozbušilo jako o závod a na tváři se mu i přes všechnu snahu objevil ruměnec. Jak on tu spící dívku zbožňoval. Představa, že by se měl ještě jediný den jenom schovávat ve stínech a sledovat ji zpovzdálí, nemoci se jí podívat do očí, promluvit na ni a dotýkat se ji, jej ničila. Nepotřeboval už vědět nic jiného. Jméno, které jí vyklouzlo mezi rty, těmi sladkými rty, po nichž tolik toužil, bylo to poslední, na co čekal. Se vším sebezapřením se od dívky vzdálil, tentokrát však naposledy, jak doufal. Překvapivě to nebylo tak těžké, jako jindy. Vidina nového dne a nového začátku pobízela Sasukeho vpřed.


Přesně věděl, kam má teď zamířit. Do centra dorazil plný naděje a energie. Jako první si vyhlídl obchod s hudbou. Nějakou chvíli mu trvalo, než se zbavil dotěrné prodavačky a našel, co hledal. Z krámku vyšel skoro až o půl hodiny později, než měl původně v plánu, zato však spokojený s výběrem. Dalším objektem zájmu bylo několikapatrové knihkupectví. Tam se věci trochu zkomplikovaly, neboť mu netrvalo ani pět minut, aby se mezi policemi a regály dokonale ztratil. Ne, že by nikdy nebyl v knihkupectví, naopak měl knihy rád, ale všechny je kupoval přes internet. Dělal to hlavně kvůli své pověsti. Už jen tak tak mu u kamarádů procházel nadprůměrný prospěch bez větších připomínek. Kdyby ho viděli, jak si každý týden chodí kupovat knihy, posměškům by se jistě nevyhnul. O to víc jej zarazilo, když v uličce naproti spatřil stát Naruta. Už už se chtěl otočit a vypařit se, ale blonďák byl rychlejší.
"Hej, Sasuke!" volal na celé patro, proto předstírat, že to nebylo slyšet, prostě nešlo.
"Čau Naruto," nasadil Sasuke nezaujatý výraz a loudavě se vydal ke kamarádovi, "Co ty tady?"
"Doprovázím Hinatu," odpověděl a kývnul přitom směrem ke své přítelkyni, která si prohlížela knihu u vzdáleného regálu, "ale docela by mě zajímalo, co tady děláš ty, takhle sám? Koukám, že se ti už oko vyzdravilo," nezapomněl dodat s úšklebkem.
"Sklapni," syknul a ať se snažil sebevíc, žádná odpověď na položenou otázku jej nenapadal, tak jen stál a mlčel.
"Není ti něco? Myslím, mlčení mi k tobě zrovna moc nesedí," dodal spěšně Naruto, když zachytil kamarádův tázavý pohled.
"Sem v rejži," hlesnul poraženě Sasuke a svěsil ramena na znamení ústupu.
"Tak povídej. Seš zase namočenej v nějakým průšvihu?"
Sasuke jen zakroutil hlavou.
"Má to něco společnýho s tim monoklem?"
Mlčel.
"Je v tom ta holka, co ti jí vrazila, že jo?"
Černovlasý se nestačil divit, jak rychle na to jeho přítel přišel, jen dál neříkal ani slovo.
"Nech mě hádat: že ty ses do ní zabouch?" zavolal Naruto vesele a vítězoslavně se ušklíbl, když sebou Sasuke po té větě škubl, "Ty ses fak zabouchnul!"
"Řvi to tady třeba ještě víc nahlas, magore,"
"Promiň, já tomu jenom nemůžu uvěřit."
"To já taky ne."
"Tak už mě nenapínej a povídej."
"Co?"
"No, co je zač, jak se jmenuje, jak vypadá, a jak daleko už jste se dostali? Chodíte spolu? A proč ti dala pěstí?" chrlil Naruto jednu otázku za druhou.
"Není to tak jednoduchý," zarazil jej černovlásek
"Máme spoustu času," podotkl blonďák s úsměvem potom, co se ohlédl po své přítelkyni, která s nadšením listovala jednou knihou za druhou. A tak mu Sasuke vylíčil všechny události oné oslavy a ještě nějaké, které se udály později. Čekal, že se mu bude kamarád smát, nebo to přinejmenším roznese po celé škole, ale k jeho překvapení se setkal s pochopením a vstřícností.
"Poslouchej, Sasuke, za jiných okolností bych jako správnej kamarád neváhal a využil každý slovo, co jsi mi řekl, abych tě veřejně ponížil, což ale asi sám víš, jenomže teď si myslím, že si to nezasloužíš. Jindy jo, ale teď ne. Sice sis to podělal sám, ale vypadáš, že tě to už takhle trápí dost, tak ti pomůžu. Nekoukej na mě tak. Od toho jsou kámoši," usmál se "A teď mi pověz, co že sis to vlastně plánoval, když jsi sem přišel," zakončil svůj projev s odhodláním pomoci za každou cenu.
Po chvíli přemlouvání a přesvědčování se Narutovi podařilo dostat z kamaráda jeho původní plán. Nebyl špatný, ale podle jeho mínění, a pozdějšího mínění Hinaty, které se svěřili, když potřebovali slyšet dívčí názor na věc, potřeboval trošku poupravit. Zbytek večera strávili nakupováním potřebných věcí a příjemnými hovory, díky kterým se Sasuke dokázal po dlouhé době odreagovat.

Domů se vrátil přesně v devět, ověšený všemožnými taškami, ale v příjemném rozpoložení. Nakonec se mu ulevilo, že se svěřil Narutovi a musel uznat, že i Hinata mu se spoustou věcí pomohla. Byl si jistý, že nic nemůže selhat. S menšími obtížemi se proplížil do pokoje, cestou naštěstí nic nerozbil ani jen dal přes dveře rodičům vědět, že dorazil, a s úlevou nechal všechen svůj náklad popadat na koberec. Pak už se jen s napůl otevřenýma očima převlékl do volných kalhot na spaní, vyčistil si zuby, nastavil budíka a svalil se do postele. Čekal, že usne, jakmile se jeho hlava dotkne polštáře, ale namísto toho mu v hlavě začal slabý hlásek našeptávat, že s jednou věcí přeci jenom nepočítal. Co když ho i po tom všem odmítne? A hlásek byl pořád silnější a silnější, zatímco Sasuke propadal panice.
Nekoukal se na hodiny, ani nevěděl, kdy se mu podařilo usnout, věděl jen, že ráno přišlo nečekaně brzy. Rachot budíku jej donutil vstát a začít myslet. Neměl moc času. Oblékl si džíny a obyčejné tričko, popadl školní batoh, jen o fous se vyhnul hromadě tašek uprostřed pokoje a spěchal z ještě spícího domu. Autem byl v centru za chvíli. Zaparkoval na téměř prázdném parkovišti a vydal se ke květinářství. Jeho objednávku už připravili, jen si ji vyzvedl a poděkoval, že si kvůli němu v obchodě přivstali. S dvěma kyticemi červených růží, které mu pomohla vybrat Hinata, se vrátil k autu a vydal se směrem k domu Harunových. Větší puget položil před venkovní dveře, samozřejmě tak, aby ho nikdo neviděl, a vzdálil se za nejbližší roh. Tak jako každý den opouštěla Sakura dům první, dnes se zarazila s rukou na klice a zmateně hleděla na květiny u svých nohou. Nejprve se rozhlédla kolem. Až když nikoho nespatřila, sehnula se pro malý lísteček papíru, složený mezi dvě růže. Sasuke neviděl, jak se tvářila. Mohl si jen domýšlet, co si asi právě myslí, když čte svoje jméno. Za chvíli už zmizela i s kyticí zpět do domu. To pro ráno stačilo. Černovlásek s úsměvem nasedl do auta a odjel do školy, aby nezmeškal první tři hodiny. Po nich následovala výmluva, že mu není dobře a uvolnění z výuky na zbytek dne. Zatím vše vycházelo. Vrátil se domů pro zbytek věcí, které včera nakoupil a vyrazil k Sakuřině škole. Už dřív si stihl zjistit, která skříňka náleží růžovlásce, a tak se nezdržoval a zatímco byli všichni studenti v učebnách, s menšími obtížemi a hrubou silou si otevřel dvířka té plechové krabice s číslem 183. Vložil do ní malou čokoládu, jednu růži, zavřel za sebou a se zvoněním opouštěl budovu. Pak jen tak seděl v autě a představoval si, jak se asi zrovna teď Sakura tváří.
Celý zbytek dne se nesl v podobném duchu. Na každém rohu, ne doslova, samozřejmě, čekala na dívku jedna růže a malé překvapení. Tedy, nejdříve malé, ale s příchodem večera se stupňovala i míra překvapení, stejně jako jeho ceny. Nejdřív to byly sladkosti a čokolády, pak našla u vchodových dveří CD jedné ze svých oblíbených kapel, na parapetu zase knihu, přesně podle jejího vkusu (s tím měl Sasuke menší problémy, ale co by pro svou dívku neudělal), a vždy u toho byla jedna růže.
Chybělo půl hodiny do západu slunce, když konečně nastal ten okamžik. Černovlasý mladík, teď již patřičně oblečený, ošoupané džíny vyměnil za černé kalhoty a tričko za košili stejné barvy, stál před dveřmi, které předtím tak dlouho jen z dálky pozoroval, s několika růžemi v náručí a chystal se zaklepat. Sakuřini rodiče ještě nedorazili z práce domů, a tak si byl jistý, že přijde otevřít právě ona. Pak zmačkl zvonek. Ale namísto trpělivého čekání jen upustil jednu růži, otočil se a spěchal pryč. Na vrátka hradby nezapomněl položit další růži, na zem o kousek dál další, pak další a další. Běžel rychle, nechávajíc za sebou cestičku z drobečků, až dokud nedorazil na známý palouk v lese, který nyní však zářil desítkami drobných ohníčků. Uprostřed našel rozprostřenou deku a spousty dobrot a pití.
"Díky, Naruto," zašeptal. Teď už musel jenom počkat. Došel k nejbližšímu stromu, opře se o něj a s nedočkavostí se zahleděl do míst, odkud by měla Sakura přijít, ale z ničeho nic mu zase začal hlodat v hlavě ten protivný hlas, který ho přesvědčoval, že nepřijde, že mu neodpustí, že-
Další "že" už si ale vyslechnout nestihl. Mezi kmeny přímo naproti se začala rýsovat drobná postava. Sasuke ještě víc znervózněl, zhluboka dýchal, snažil se uklidnit a zároveň napjatě sledoval, jak se překvapeně rozhlíží po pasece, po svíčkách a po nachystaném jídle a jak její tváře zrůžověly, když jí došlo, že je to pro ní. Byla tak překvapená, že si chlapce, schovávajícího se ve stínu, ani nevšimla. Jen tak stála, zády k němu, a usmívala se na tu nádheru. To se ale Sasukemu nelíbilo, měla by se přeci usmívat na něj, a tak udělal první věc, která ho napadla. Rychle ale tiše se přiblížil až k ní a když už dál nemohl odolávat pokušení konečně se jí dotknout, rukama zakryl její oči a přitiskl se těsně na její záda. Užíval si každou vteřinu, kdy dívka jen zmateně stála a on mohl vdechovat její sladkou vůni a cítit teplo toho nádherného těla, protože věděl, že to může být naposled. Byl dokonce připravený na nějakou tu další ránu, ale k jeho údivu se Sakura ani po chvíli nepohnula. Pak na svých rukou ucítil něco mokrého. Lekl se, už už se chystal od dívky odstoupit, ale to by ho nesměla zastavit svým třesoucím se hlasem
"Sasuke," zašeptala a nahlas se rozvzlykala.
Jmenovaný nevěděl, co má dělat, nevěděl, proč dívka brečí, ani jak ho poznala, chtěl jen, aby přestala. Své ruce nechal sklouznout na dívčina ramena, aby si ji mohl otočit k sobě čelem, ale než se stihl nadát, dívka se mu vrhla kolem krku. Koutkem oka ještě zachytil její úsměv, pak už jenom poslouchal, jak dokola opakuje jeho jméno. Pažemi jí objal a přimáčkl k sobě. Takhle zůstali, dokud Sakura nepřestala vzlykat. Sasuke chtě nechtě povolil své objetí, ale jen tak, aby mohl vidět do těch nádherných smaragdových očí. Byly plné štěstí a očekávání. Nenechal jí čekat dlouho.
Ještě ten večer se omluvil za svoje chování, vyznal jí lásku a ona vše vděčně přijala. Tu noc stvrdili nejen polibky, ale to přeci Sasuke nebude malé Machiko vyprávět.

***

"Víš Machiko, já tvojí maminku miluju, pořád stejně moc, jako tenkrát, a miluju i tebe. Ty a maminka jste to nejdražší, co v životě mám."
"Tak proč jsi na maminku tak křičel?" zeptala se Machiko nevinným, ale už unaveným hláskem.
"Křičel jsem, protože… Protože o ní nechci přijít. Ona je stejně tvrdohlavá, jako já, a když si něco vezme do hlavy, tak si za tím jde, ať to stojí, co to stojí. Já nemám právo, bránit jí v jejím snu a asi to dělám jenom pro sebe, protože se o ní s nikým nechci dělit. Chci ji mít jenom pro sebe. Vás obě. Chránit vás a starat se o vás. Já vím, že je to ode mě sobecké, ale to neznamená, že to není správné, jestli chápeš," podíval se na svou dceru, nejspíš už ale nějakou tu chvíli byla v říši snů. Sasuke se jen smutně pousmál. Opatrně uložil svou dceru pod přikrývku i s králíčkem v náručí, políbil jí na čelo, popřál dobrou noc a otočil se ke dveřím. K jeho překvapení v nich našel stát svou ženu. Opírala se o futra a zasněně hleděla na spící děvčátko.
"Zmeškala jsi letadlo," zašeptal Sasuke.
"Já vím. Ale copak bych tady vás dva mohla nechat o samotě?" usmála se. Manžel jí úsměv opětoval, došel až k ní a objal ji. Stejně pevně a vroucně, jako tenkrát v lese.
"Miluju tě," zašeptal jí do ucha.
"Já tě taky miluju," odpověděla, "ale příště budu ten příběh vyprávět já. A popravdě," dodala ještě zlomyslně a Sasukemu se mihl ve tváři vyděšený výraz.
"To neuděláš," zavrčel výhružně.
"A ty mě snad zastavíš?" usměje se svůdně.
"To si piš."
Než se nadála, umlčely ji jeho rty. Dneska to rozhodně neskončí jen u polibků…



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Pro ty, kteří by se zde náhodou vyskytli: Líbí se vám moje povídky?

Ano, líbí 75% (6)
Je mi to šumák 12.5% (1)
Ne, nelíbí 0% (0)
Nečetl(a) jsem je, jsem tu náhodou 12.5% (1)

Komentáře

1 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 16. července 2016 v 17:05 | Reagovat

Ááá.. totálně luxusní <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama