Magic in the library

27. června 2016 v 3:46 | Tessie.chan |  Dramione
No, k tomuhle mému výplodu asi nemám moc co dodat. Nevím, co mě to tak najednou napadlo, pustit se do něčeho podobnýho. Můj mozek vyplodil ten nápad dneska (vlastně už včera) asi v deset večer, nejdřv jenom, že to bude rychlovka a za večer to bude napsaný, páč se nechci pouštět do ničeho většího, když mám zrovna rozdělanou kapitolovku, jenomže jak už tomu tak u mě bývá, trošku jsem ztratila pojem o čase a clkové délce textu a zase jsem se rozepsala (i v pasážích, u kterých to vážně nemám ve zvyku, tak prosím buďte s kritikou schovívaví). Upozorňuju, že je to minimálně 15+ a ačkoliv jsme něco podobnýho psala prvně, tak bych byla ráda, aby to na nikom, kdo si to přečte, nezanecholo následky, takže kdo si nebude jistej, že to psychicky zvládne, ať se nebojí tenhe blog zavřít a zatratit ( Smějící sejenom vtípky, prostě je to o sexu. No a co?) Tak přeju příjemnou zábavu a prosím o nějaké reakce, abych věděla, co říkáte na tohle téma a jestli se toho mám držet, nebo ne, případně mi můžete vytknout cokoliv, co se vám nebude zdát.


Hermiona Grangerová stejně jako většinu jiných večerů i ten dnešní trávila v knihovně. Byla tam sama, což ale nebylo nic neobvyklého. V tuhle pozdní hodinu se jen málo jejích spolužáků věnuje četbě knih nebo studováním učebnic, takže mohla nyní ničím ani nikým nerušná věnovat plnou pozornost velmi objemné knize Vedlejších účinků magických lektvarů, jejich odhalení a nápravy škod jimi způsobené. Bylo to vcelku zajímavé čtení, dívka si proto ani nevšimla, že se otevřely dveře knihovny a kdosi se procházel uvnitř. Až když uslyšela zvuk kroků kousek za sebou, zvedla oči a pohlédla na příchozího. Byla překvapená, když v tlumeném světle lamp spatřila přicházet svého přítele.



"Rone?" zeptala se a neskrývala údiv. Byli spolu už několik měsíců. Všechno začalo jednou večer, když Nebelvír vyhrál ve famfrpálu nad Zmiozelem. Byla to zrzkova první hra na postu brankáře, což dokazoval i fakt, že to tenkrát chlapec trochu přehnal s pitím a pod vlivem alkoholu vyznal své dlouholeté nejlepší kamarádce lásku. Ta mu cit s radostí opětovala a oficiálně se stali párem. Za tu dobu se toho ale navzdory dívčímu očekávání na jejich vztahu moc nezměnilo. Ron se nadále věnoval kamarádům, famfrpálu a neučení, zatímco Hermiona si lámala hlavu nad knihami a úkoly. Čím déle ale takový stav trval, tím více s toho byla dívka zničená. Nejdřív jí to nijak nevadilo, sama se vztahu s Ronem bála a nechtěla nic uspěchat, ale po víc než čtyřech měsících držení se za ruce a letmých polibků už jí docházela trpělivost. Žárlila na jeho kamarády, se kterými trávil víc času, než s ní, i na Harryho s Ginny, kteří jí svoje štěstí neustále dokazovali vzájemnými milujícími pohledy, letmými dotyky a všemi těmi ostatními věcmi, které šťastné páry dělají. Ron ale očividně nic nechápal a myslel si, že v jejich vztahu je všechno v naprostém pořádku, neměl proto jediný důvod, proč by se měl z ničeho nic večer objevit uprostřed knihovny a rušit svou milovanou při studování.

Hermiona na něj podezíravě koukla a zeptala se: "Co tady děláš­?"

Chlapec však neodpověděl a ani se nezastavoval. Šel pomalým houpavým krokem rovnou k ní. Dívka odložila knihu a postavila se čelem k Ronovi. "Je pozdě, měl bys být v ložnici," snažila se ho slovy zastavit, ale jako by nic neřekla, "Co se děje?" zopakovala tentokrát o trochu zmateněji. Zrzek si jen přiložil prst k ústům, zastavil se pár centimetrů před Hermionou, naklonil se a do ucha zašeptal tichounce "Ššš."

Dívka se zachvěla, když ucítila jeho horký dech na svém krku. Byla z jeho chování natolik vyvedená z míry, že její instinkty jednaly místo ní a rychle ustoupila o krok dozadu. Do cesty se jí však připletl stůl, u kterého ještě před chvílí seděla. Než se nadála, přítel stál znovu pře ní, tentokrát ještě blíž, než předtím. Bylo mezi nimi zvláštní napětí, které tam nikdy dřív nebylo, ačkoliv už takhle blízko Ron stával. Hermionina jindy tak bystrá mysl byla najednou úplně omámená. Nedokázala se odtrhnout od zrzkových očí, ve kterých poletovaly hravé jiskřičky, ani odolat tomu prazvláštnímu vyzývavému úsměvu v jeho tváři. Byl najednou tak jiný. A možná právě to dívku natolik vyděsilo, že se probrala ze zasnění, jako had proklouzla kolem chlapce a začala utíkat. Nestihla však udělat ani pár kroků. Ron se mrštně otočil, skočil dopředu, chytil dívku za zápěstí a strhl ji ke straně, kde stála police s knihami. Rychlostí blesku jí volnou ruku přiložil na ústa, ještě než stačila vykřiknout, druhou stále pevně svíral její ruku, a aby mu náhodou zase neutekla, opřel její drobné tělo o regál a zatlačil proti němu svým vlastním.

Takhle chvíli jen stáli a nahlas oddechovali, tělo na tělo. Pak začal Ron pomalu spouštět ruku z Hermioniných úst, nepřerušil však kontakt s její hladkou kůží. Sjel po krku dolů, pak zpět nahoru, zabořil prsty do hnědých kadeří a silou, přesto zároveň něžně si přitáhl dívčiny rty ke svým, aby je spojil ve vášnivém polibku.

Hermiona už nedokázala dál přemáhat svou touhu po chlapci a slastně mu vydechla do úst. To bylo znamení, na které Ron čekal. Nepřestávaje ji líbat, začal přejíždět rukou po jejím těle. Nejdřív jí hladil boky, potom sjel níž na hýždě a vrátil se zas zpět. Uvolnil sevření v druhé ruce, aby mohl najít lem Hermionina svetru a přetáhnout jí ho přes hlavu. Nebránila se, dokonce mu i sama pomohla dostat se z jeho vlastního trika. Když se před ní objevila odhalená mužská hruď, zarděla se. Ron se tomu jen zasmál a začal shora pomalu rozepínat knoflíky její blůzky. Za každý knoflík ji políbil. Nejdřív na krk, pak níž a níž, dokud se nedostal k pupíku a nezbavil se tak nepotřebného kusu oblečení. Dívka pod jeho rty tála jako led. Dýchala rychle a s každým dalším polibkem hlasitěji. Aby jí chlapec umlčel, vrátil se k jejím rtům, rukama se ale nepřestával dotýkat její horké kůže.

Hermiona mu zajela prsty do vlasů a sama si k sobě toužebně přitahovala jeho obličej. Než se nadála, zmizela i její podprsenka. Pak Ron pomalu sklouzával rty po jejím krku, až se dostal, kam chtěl. Začal laskat její ňadra, hrál si jazykem a ona slastně vzdychala do ticha knihovny. Teď už měl i zrzek problémy s ovládáním. Hermionu i sebe zbavil kalhot, načež se na ni opět přitiskl. Dívka vydala ještě hlubší vzdychnutí, než předtím, když ucítila Rona blízko svého přirození a obmotala mu ruce kolem pasu, aby jej na sebe ještě víc přimáčkla. Ani jeden už nedokázal snést ten nekonečný chtíč, tak chlapec pevně uchopil dívku za stehna a nadzdvihl ji, aby kolem něho mohla obmotat nohy. Odstoupil od police a opatrně pokládal sebe i Hermionu na podlahu. Spodního prádla se zbavili stejně rychle, jako kalhot.

"Rone," zavzdychala jeho jméno, když cítila, že nadešla chvíle, kdy konečně zpečetí svou lásku. Na to se ale chlapec zarazil a trochu odtáhl. Hermiona pohlédla do jeho hořící tváře. Zdálo se jí, jako by najednou posmutněl. "To je v pořádku, Rone. Já to chci," zašeptala konejšivě a přitáhla si jeho obličej, aby jej políbila. Zrzek se pousmál, opětoval její láskyplné doteky, a když cítil, že nadešel čas, něžně do ní vnikl.

Dívka potlačila výkřik a jen zaúpěla, zatímco jí do očí vyhrkly slzy. Ron se vyděšeně odtáhl a zmateně věnoval své dívce ustaraný pohled. Pak mu to došlo.

"Promiň," koktala Hermiona provinile "ještě nikdy jsem-" nedokončila, když jí chlapec přiložil prst na ústa a usmál se tak láskyplně, jako u něj ještě neviděla. Pak ji začal něžně líbat a znovu do ní vnikl, tentokrát však pomalu a opatrně.

Pěknou chvíli to dívku bolelo, ale nehodlala přestat. Ne po tom, co všechno se už stalo, a tak, když bolest odezněla, naznačila Ronovi, aby pokračoval. Ten se v ní začal pomalu pohybovat, dokud se sama nepohybovala proti jeho bokům. Dech se oběma zrychloval, stejně jako hlasitost jejich výdechů a intenzita přirážení.

Ron už cítil, že vrchol se blíží, kvůli Hermioně to však přemáhal, jak jen mohl. Pak dívka pocítila slastné šimrání v podbřišku, které stále rostlo a rostlo. Ze všech sil se snažila potlačit výkřiky, takže když přišel vrchol, jen zaryla nehty chlapci do zad a hluboce vydechla. Na to dal Ron průchod vlastním pocitům a zanedlouho vyvrcholil také.

Ještě chvíli jen tak leželi na sobě, jejich pot se mísil a tep pomalu vracel k normálu. Když se chlapec od dívky odpojil, ucítila tam znovu píchnutí a sykla bolestí. Ron jí s úsměvem pohladil po tváři a vtiskl krátký polibek. Pak se začal oblékat a Hermiona se po chvíli zařídila stejně.

Zrovna si zapínala knoflíky blůzky, když se Zrzek z ničeho nic vyřítil ven z knihovny a zabouchl za sebou dveře, nechávajíc svou nadmíru zmatenou přítelkyni daleko za sebou.


Když se Hermiona dostala do postele, nemohla si přestat v hlavě přehrávat události toho večera. Nemohla přijít na to, proč se najednou Ron choval tak jinak ani na to, proč potom tak rychle utekl. Čím víc o tom přemýšlela, tím méně se jí to zamlouvalo. Vyčítala si, že nevzala nohy na ramena a že se nesnažila Rona dohnat, ale už bylo pozdě na to, cokoliv měnit. Teď v noci s tím nic nezmůže. Musí počkat, až do toho další den vnese nové světlo

Ráno se probudila dřív, než ostatní. Nespala moc dobře, nedokázala totiž přestat přemýšlet. Nakonec se smířila s tím, že je Ron, pokud jde o tohle, jenom moc stydlivý, a s trochu lepším pocitem usnula. K ránu se pak probudila ještě jednou, to když si uvědomila, že po celou dobu, co byli včera spolu, neměl ani jeden z nich žádnou ochranu proti neplánovanému početí. Proto hned, jak otevřela oči, oblékla se a vyrazila na ošetřovnu. Madame Pomfreyovou zastihla při práci. Zrovna se starala o malého prváka, kterému někdo podstrčil do snídaně krvácivé kokosky.

Hermiona počkala, až bude chlapec odcházet a důvěrně si promluvila s vrchní ošetřovatelkou. Nebylo to tak hrozné, jak čekala. Asi se s takovými případy nesetkávají v Bradavicích zřídka, a tak pět minut nato odcházela z ošetřovny s malou lahvičkou v kapse hábitu. Schovala se v první umývárně a vypila obsah ampulky hned, jak byl vzduch čistý. S dobrou náladou a úsměvem na rtech vyšla ven a namířila si to na snídani.

Cestou narazila na Rona a Harryho, kteří se jako obvykle hádali s Malfoyem. Chvíli váhala, než se rozešla k nim. Nechtěla, aby na ní Harry, nebo nedej bože Malfoy něco poznali.

"Divím se ti, Pottere, že dokážeš chodit s někým, kdo je příbuzný s tímhle," slyšela Hermiona už z dálky a uviděla, jak Malfoy doprovází svá slova opovrhujícím pohledem na Rona.

"Co tě žere, Malfoyi?" vyjel na něj Harry, "přestaň se do něj už konečně navážet."

"A když nepřestanu?" zeptá se blonďák s úšklebkem na tváři a opět věnuje zrzkovy nenávistný pohled "Nechceš mi doufám namluvit, že bych se ho snad měl bát," zasměje se "vždyť ani neumí pořádně kouzlit, natož se prát."

"Drž hubu, Malfoyi!" zrudnul Ron, nevydržel už to a ohnal se po něm pěstí. Blonďák se ráně hravě vyhnul a rozesmál se ještě víc. Harry nehodlal jen tak stát a ohnal se taky. Malfoy, sice s o trochu menší rezervou, zopakoval svůj úhybný manévr a zaujal bojový postoj, než se ale stačil Ron vrhnout vpřed, vložila se do věci pohotově Hermiona. Postavila se před Harryho, jednou rukou se pověsila za paži svého přítele, aby mu zabránila v dalším útoku a hůlkou v té druhé varovně mířila Malfoyovi do obličeje. Úsměv ho až moc rychle přešel. Namísto toho, aby taky vytáhl hůlku, ledovým pohledem zpražil Hermionu, pak se otočil na Rona, zamračil se a vrátil se k ní. Chvíli na ní jen zíral, pak se otočil a beze slova odešel.

"Tak tohle bylo divný," konstatoval Harry.

"To teda bylo," potvrdila mu to kamarádka a věnovala pohled zrzkovi. Tomu už se vracela původní barva obličeje, ale nic neříkal, jen přikývnul. Pak spolu šli do Velké síně na snídani.

Celou tu dobu se Hermiona soustředila na Rona, ale ať se snažila sebevíc, nenašla v jeho chování ani náznak toho, že by se včera mezi nimi cokoliv stalo. Byla trošku zklamaná, ale nechtěla to řešit, dokud nebudou mít trochu víc soukromí. K tomu nakonec došlo až o několik dní později.

Zůstali spolu sami v Nebelvírské společenské místnosti. Hermiona se dívala do knížky, ačkoliv nevěnovala žádnou pozornost jejímu obsahu a Ron si četl v časopise něco o famfrpálu. Pak se zvedl, že už půjde spát.

"Počkej, Rone," zastavila ho Hermiona, odložila knihu a stoupla si. Pomalu došla k němu a podívala se mu do očí.

"No jo," řekl " málem bych zapomněl," naklonil se k ní a dal jí pusu na tvář.

"To je všechno?"

Ron chvíli zmateně stojí, pak se mu rozsvítí "Ty bys chtěla něco víc?" zeptá se opatrně, aby jí náhodou nenaštval. Hermiona jen přikývne.

Zrzek po chvilce váhání přijde blíž, položí ruce na její ramena a začne ji opatrně líbat a zajíždět jazykem do její pusy. Ona, zmatená tou náhlou změnou, spolupracuje a polibky mu oplácí. Není to ale ani zdaleka tak příjemné, jako předešlý večer. Pak Ron spustí ruce a začne se dobývat do jejích kalhot. Přitom funí, jako by běžel maraton a rozepíná svoje vlastní kalhoty. Nechává je spadnout na zem a dál se věnuje zaseklému zipu u Hermioniných jeansů.

"Promiň," koktá, když se od ní odtáhne, aby se lépe dostal k zipu "zaseklo se to," vysvětlí a zkusí kalhoty stáhnout zapnuté.

"To je v pořádku," zastaví ho Hermiona a odstoupí o krok dozadu "necháme to být," Vezme si ze stolu knížku a s přáním na dobrou noc odejde do ložnice.

V posteli dlouho přemýšlí, kde se asi stala chyba. Teda kromě té, že Ron najednou neumí rozepínat cizí kalhoty, protože zip byl úplně v pořádku. Tenkrát v knihovně byl tak jiný. Vzpomínala na všechny ty něžné doteky a láskyplné pohledy, které jí věnoval. Tolik lásky z něj za všechny ty měsíce ještě nikdy necítila, tak proč jsou jeho gesta najednou zase tolik prázdná? Přála si, aby to mohla prožit ještě jednou

Bylo už pozdě. Aby přišla na jiné myšlenky, vzala si knížku, kterou předchozí den kvůli onomu incidentu v knihovně nemohla dočíst, a pustila se do třinácté kapitoly. Když se jí začaly zavírat oči, založila si stranu a poddala se spánku.


Ráno se probudila a nebyla o nic moudřejší. Přivstala si, a tak seděla u snídaně sama. Když se najedla, vytáhla svou knížku a čekala na Rona a Harryho. Ačkoliv se ze všech sil snažila vnímat, co čte, nemohla se zbavit pocitu, že se na ní někdo dívá. Zvedla proto oči a rozhlédla se kolem, nikoho podezřelého však nenašla, proto se vrátila ke čtení. Celou dobu na sobě cítila něčí pohled.

Její přátelé dorazili poměrně brzo. Nasnídali se a společně vyrazili na hodinu lektvarů. Na Rona se ani jednou nepodívala a on se nepodíval na ní. Oba dva si byli po předchozím večeru jako cizí, na rozdíl od zrzka ale Hermiona věděla, proč tomu tak je. O to víc ji to děsilo.

Přemýšlela, jak by si mohla vysvětlit ty podivné změny v Ronově chování, ale profesor Křiklan přerušil její myšlenky ve chvíli, kdy se zeptal třídy, zdalipak někdo ví, k čemu se používají vylouhované denivky. Hermiony ruka instinktivně vystřelila nahoru. Pak dívka v obličeji zbledla, rychle ruku schovala zas dolů a chvíli třeštila oči před sebe

"Slečna Grangerová, ano?" zeptal se profesor.

Hermiona chvíli nic neříkala, pak párkrát zamrkala a rychle hlesla: "Mnoholičný lektvar."

"Zase správně," uznal Křiklan.

"Pane profesore, není mi moc dobře, mohla bych…?" ukáže na dveře.

"Beze všeho. Ale ať na vás někdo dohlédne. Wolenby?" podíval se na Rona.

"To je v pořádku, pane profesore," vyhrkne Hermiona rychle.

"No dobrá. Jestli se ale nevrátíte do deseti minut, někoho za vámi pošlu."

"Díky," hlesne dívka a za chvíli už zmizí ve dveřích.

Hned zamířila na nejbližší dívčí záchody. Ze všech sil se snažila v sobě zadržet pláč, ale slzy jí tekly po tvářích, ještě než vůbec doběhla na konec chodby.

Když vtrhla do umýváren, tvář měla celou zmáčenou a pláč neustával. Schoulila se do nejvzdálenějšího rohu a nechala emocím volný průtok.

S každým dalším uvědoměním jí srdce bolelo o trochu víc. V duchu si nadávala, jak mohla být tak hloupá. Mělo jí to dojít přeci hned. Ten Ron v knihovně nebyl žádný Ron. Byl to jenom mnoholičný lektvar, který jí ujišťoval o opaku. I když věděla, že je něco špatně, věřila svým očím a ne úsudku, proto teď ani neví, komu to ve skutečnosti darovala svoje poprvé. Vypadal, jako Ron, to sice ano, ale co bylo horší, tenhle Ron se jí líbil daleko víc, než ten skutečný. Plakala, dokud neslyšela, jak se otevřely dveře. Nestál v nich nikdo jiný, než on. Hermiona se na něj jen podívala a pak složila hlavu do dlaní.

Neřekl ani slovo. Jenom k ní přišel, sedl si a přitáhl jí k sobě. Když ucítila jeho objetí, propukla v ještě usedavější pláč. Ron jí tiše konejšil. Hladil ji po zádech, hrál si s jejími vlasy a nepouštěl ji, dokud nepřestala plakat. Sledoval, jak klidně oddechovala, dokud mu neusnula v klíně. Pak se opatrně zvednul i s Hermionou v náruči, aby jí neprobudil a odnesl na ošetřovnu. Když jí přenechal v péči ošetřovatelky, odchytil nějakého druháka a nakázal mu, aby šel do učebny lektvarů a Křiklanovi oznámil, že se o Hermionu nemusí bát, že je na ošetřovně. Pak se vytratil.


Když se Hermiona probudila, cítila se už líp. Nevěděla, jak se dostala na ošetřovnu, madame Pomfrayová jí ale řekla, že jí Ron přinesl v náručí. Musela se usmát při vzpomínce na něj.


Propustili ji z ošetřovny ještě to dopoledne. Po hodině bylinkářství si odchytla Rona cestou ze skleníků.

"Už je ti líp?" zeptal se.

"Je mi dobře, díky," usmála se.

"Nemáš za co."

"Ale mám. Nebýt tebe, pořád bych brečela na záchodech," sklopila provinile pohled k zemi "vážím si toho, že ses na nic neptal a-"

"Počkej, počkej," přerušil ji zmatený zrzek a zastavil se "Na záchodech? Ty jsi brečela? O čem to tady mluvíš?"

"Ty…" hlesla dívka a do očí se jí začaly hrnout nové slzy.

Ron jí chytil za ramena a jemně s ní zatřásl "O čem to mluvíš, Hermiono? Řekni mi to, hned!" zvýšil hlas a dívka se podvolila "Já," koktala, než se jí podařilo chytit dech. Nechtěla si to dál nechávat pro sebe, a tak v naději, že jí chlapec pomůže vše vyřešit, ze sebe začala pomalu soukat pravdu "stalo se to asi před týdnem. Byla jsem v knihovně a-" zase jí přerušil.

"Hleď si svýho, Malfoyi!" rozkřičel se Ron, když se mu nezdálo, jak na ně blonďák, který zrovna vycházel ze skleníků, zírá. Namísto nějaké urážlivé odpovědi se jmenovaný jen otočil a šel pryč. Zrzek pokynul své dívce, aby pokračovala.

"Já, byla jsem v knihovně. Bylo pozdě, četla jsem si a pak jsi přišel ty a…"

"A co?" zeptal se nazlobeně. Nelíbilo se mu, kam to směřuje. V knihovně se už hodně dlouhou dobu neukázal.

"Byl to mnoholičný lektvar. Nevím, kdo to byl. A pak…"

"Pak bylo co?" Z tmavých mračen začaly padat první kapky deště.

"Pak jsme spolu… Ty víš…," začervenala se a sklopila pohled. Čekala leccos, řev, vztek, výčitky, ale rozhodně ne to, co následovalo. Zvedla hlavu a než stačila cokoliv udělat, Ronova dlaň přistála na její uplakané tváři. Nedokázala říct, co bolelo víc, jestli samotná facka, a nebo fakt, že ji uhodil. Zírala na něj s otevřenou pusou a ruku si přidržovala na bolístce. Do očí se jí nahrnuly nové slzy.

"Kdo to byl?" zopakoval Ron s obličejem rudým vzteky.

"Říkala jsem, že nevím," hlesla potichu Hermiona. Už pořádně pršelo, a tak kolem nebyli ani studenti ani profesoři. Začínala se bát.

"Lžeš!" zakřičel na ní.

"Nelžu, přísahám!" zopakovala, a když viděla, jak se Ron napřahuje k další ráně, uhnula hlavou do strany a pevně k sobě přitiskla víčka v očekávání další bolesti. Kupodivu žádná rána nepřišla. Když se odvážila podívat se, nestačila se divit vlastním očím. Ron stál s rukou stále zdviženou a jeho zápěstí pevně držel ten, u koho by záchranu hledala naposled.

"Měl by ses stydět Weasley," řekl zachránce s opovržením v hlase "dokonce ani mě by nenapadlo, vztáhnout ruku na ženu."

"Říkal jsem ti, aby sis hleděl svýho, Malfoyi," odsekl nasupeně zrzek a trhnul rukou, aby se vymanil z jeho sevření, blonďák jej ale nepustil.

"To taky dělám," pronesl s potměšilým úsměvem. Pak zvážněl, uvolnil jeho zápěstí a udělal několik kroků směrem k Hermioně. Ta jen vyděšeně sledovala, co se děje a v hlavě si dávala dohromady pět a pět. Malfoy si stoup před ní, věnoval jí svůj typický vítězoslavný úsměv a otočil se čelem k Ronovi. Tomu taky začalo pomalu všechno docházet. "Ty!" procedil mezi zuby a pohledem vraždil oba dva před sebou.

"Nějaké dotazy?" zeptal se pobaveně Malfoy a nepřestával se vyzývavě dívat do zrzkových očí.

Přesně jak čekal, Ron se po něm vrhl úplně stejně, jako tenkrát to ráno. Hbitě se vyhnul jeho ráně, podklouzl mu pod rukou a z dostatečné blízkosti mu uštědřil pořádnou ránu do obličeje. Překvapený Ron ztratil rovnováhu, zakopl a složil se na zem.

"Tohle bylo jenom varování," pronesl blonďák ledovým hlasem "Ještě jednou tě uvidím, že se jí dotýkáš, skončíš na měsíc na ošetřovně," pak se otočil a bez dalších slov zamířil k hradu.

Sotva se Hermiona vzpamatovala, rozběhla se za ním, Rona nechávajíc za sebou. Dostihla ho kousek před vchodem na nádvoří a zavolala. "Draco!" To bylo poprvé, co jej oslovila křestním jménem.

Chlapec se na místě zastavil a počkal, než k němu doběhne. Když stála před ním, najednou jí došla slova. Jeho šedé oči jí uhranuly a ona se v nich začala bezmocně topit. Uvědomil si to, proto se jenom usmál a řekl "Nemáš zač," a pak se dal na odchod.

"Počkej!" uslyšel za sebou "Já jsem… Já…" zakoktala se. Připadala mu roztomilá, když byla takhle v rozpacích.

"Nechceš to probrat někde v suchu?" zeptal se a ukázal na černou oblohu, ze které lilo stále víc a víc. Ona jen přikývla

Šli mlčky, Draco první, Hermiona za ním, dokud se nezastavil u dveří knihovny. Podíval se na ní s hravým úsměvem a vešel dovnitř. Věděl, že půjde za ním, a tak se nezastavil, dokud nebyl na místě. Ano, na TOM místě, kde to všechno začalo.

Hermiona nemohla najít ta správná slova. "Ty jsi… Teda já jsem… No, víš, my…" blekotala s pohledem upřeným na špičky svých bot a ruměncem ve tváři. Draco jenom pobaveně protočil oči v sloup a než se dívka stačila nadát, znovu stála zády opřená o polici s knihami a na sobě cítila tlak jeho těla. Hleděla do těch bouřkových očí a nevnímala nic jiného, než jeho horký dech.

"Neptej se mě, proč jsem to udělal," zašeptal, zatímco ruce položil na její boky "sám to nevím."

"A dneska v umývárně?" zeptala se potichu. Chlapec jen přikývnul. Pak se o pár centimetrů odtáhl a podíval jinam "Mrzí mě, co se stalo. Myslel jsem, že když už jste spolu byli tak dlouho, tak jste to už museli…" nedokončil "Promiň."

Hermiona se jen usmála. Sama sotva věřila tomu, co se teď dělo, ale musela si přiznat, že ať už to byl Malfoy, nebo kdokoliv jiný, prožila s ním to, o čem by se jí s Ronem mohlo sotva jenom zdát. Bylo to víc, než jen milování, byla to láska, i když zrovna nepřišla od toho, u koho jí očekávala "Víš, jsem možná radši, že to nebyl skutečný Ron." Draco jí věnoval tázavý pohled. "S tebou to bylo milionkrát lepší, než by bývalo bylo s ním." Špitla a začervenala se ještě víc neschopná uvěřit, že to vyslovila nahlas.

Na to se blonďákovi vrátil do tváře typický hravý úsměv a do ucha jí zašeptal, "pak tedy doufám nebude vadit, když si to zopakujeme," políbil její ušní lalůček.

Ona se jen zasmála a dodala "Ale mám jednu podmínku."

"Vaše přání, madam, je mi rozkazem," zavtipkoval.

"Nevypadej při tom, jako Ron," zvážněla a pohlédla mu do očí "jsi mnohem hezčí jako Draco."

"Budu to brát jako kompliment. A výjimečně budu ještě dneska hodnej," přitlačil jí k polici ještě silněji a výhružně dodal "ale moc si na to nezvykej."

Když viděl to zděšení v její tváři, nevydržel to a musel se rozesmát. Pak chytil do dlaně její hlavu a palcem jí pohladil po tváři "Dělám si srandu," zašeptal, naklonil se k ní a políbil jí, konečně tak, jak si to chlapec celou dobu přál. Ve vlastním těle s vlastní tváří, a ona mu i přesto polibky vracela stejně vroucně, jako tenkrát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 29. června 2016 v 1:36 | Reagovat

"Do cesty se jí však připletl sůl, u kterého ještě před chvílí seděla." - to je fakt dobrej překlep :D
Nevím, ale ta neustálá "dávka" a ten "chlapec" i tam nějak vadí, píšeš tahle slova moc často. až narušují plynulost děje, jen taková rada. :)
A chvíli píšeš v minulém, chvíli zas v přítomném čase, měla by sis to ujasnit a sjednotit. .)
Jéééé, ale jinak moc krásné, to zakončení, wooow! :) Já furt čekala, kdy to milování Ron zkazí a už na konci mi došlo, kdo to ve skutečnost je. Perfektní nápad! :)

2 proste-povidky proste-povidky | 29. června 2016 v 9:35 | Reagovat

[1]: Díky za připomínky :) co se týče těch překlepů, snažila jsem se, ale čtyři ráno si vyžádaly svou daň :D
K tomu času; vždycky jsem byla zvyklá psát vypravování v minulosti, ale když jsem se pustila do My own choice, zkusila sem přítomnej a úplně mi to rozhodlo tohle psaní.
A ta dívka a chlapec, cpu to tam,páč se snažím vyhnout neustálýmu opakování jmen, což mi v některých příbězích občas vadí, ale zkusím se polepšit a vymyslet to nějak jinak :)
Jinak jsem moc ráda, že se ti to líbí  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama