Magic in the library 2

28. června 2016 v 3:54 | Tessie.chan |  Dramione
Ok, tak teď už vážně nevím, co to do mě vjelo. Jsou skoro čtyři ráno a já znova přidávam povídku. Ehm a dokonce tu povídku, o kterej jsem včera (vlastně dneska ráno) tvrdila, že to bude jednorázovka. Je mi už trapný, zas psát o tom, jak jsem se rozepsala, ale múze neporučíš, no... Holt mě to psaní zase nějak chytlo. Možná to je tím, že od října toho budu muset zase nechat, neboť nastupuju na vysokou a pochybuju, že budu mít dostatek času, abych se tomu dál věnovala. Ale ať je v tom cokoliv, teď jsem tady a jsem aktivní (možná teď spíš hyperaktivní), takže si užijte čtení a nechte mi aspoň jeden z vás, kteří sem občas náhodou zavítáte, alespoň jeden komentář, abych z toho psaní taky měla nějakou tu radost Usmívající se
Jo a ještě něco: mnimálně 15+



"Je tohle vůbec pravda?" zašeptala Hermiona do ticha knihovny. Ani se jí nechtělo věřit, že teď leží nahá v náručí o nic víc oblečeného Draca Malfoye a ještě před chvílí si s ním, mimochodem už podruhé, zcela dobrovolně a dokonce i ráda užívala společné milování. Nechtěla to nazývat sexem, tohle bylo něco víc, protože ačkoliv neměla tušení, jak se to stalo, cítila lásku v každičkém jeho pohledu a doteku.

"Chtěla bys, aby to všechno byl jenom sen?" odpověděl otázkou chlapec.

Po chvíli mlčení tichounce špitla "Ne," a ještě víc se k němu přitiskla. On jí obmotal obě paže kolem těla a držel jí v náručí, dokud neusnula.



Slunce se pomalu přehouplo přes poledne a ve Velké síni se už prostíralo k obědu.

"Vstávej," řekl Draco a zlehka přejel rukou po dívčiných zádech "budeš mít problém, jestli se neukážeš na odpoledním vyučování."

Hermiona se jen zavrtěla, něco nesrozumitelně zamumlala a dál spokojeně oddychovala. Chlapec se pousmál a pohladil jí po vlasech "musíš už vstávat," zopakoval.

"To půjde dost těžko, když mě takhle držíš," zamumlala po chvíli rozespale dívka. Blonďák nechal sklouznout své ruce na zem, ale Hermiona se ani nepohnula. Nadechoval se, aby jí znovu připomněl její povinnost, ale byla rychlejší.

"Vždyť už vstávám," řekla trochu podrážděně a pomalu se posadila. Pak si uvědomila, že na sobě nemá jediný kus oblečení, začervenala se, rukama si přikryla hrudník a rychle sklopila oči. Draco se taky posadil. Beze slova jen něžně odtáhl dívčí ruce, nadzdvihl jí bradu a věnoval jí upřímný pohled. "Není nic, za co by ses přede mnou mohla stydět. Jsi nádherná."

Hermioniny tváře byly v tu chvíli ještě o několik odstínů červenější. Zdráhavě se usmála a on jí políbil.

Pak se odtáhl, zvedl se a začal oblékat.

Za chvíli už oba stáli ve svých školních uniformách u jednoho z blízkých oken. Sledovali utíkající studenty, kteří celí promáčení pobíhali venku sem a tam, snažíc se co nejrychleji schovat. A poslouchali, jak kapky deště bubnují na sklo. Ani jeden z nich neměl odvahu vyslovit nahlas tu otázku, která visela ve vzduchu. Až se zbytek školy dozví, co se mezi nimi stalo, a pořád děje, určitě to bude mít nejeden nehezký následek. Pro oba by to znamenalo ztrátu všeho, co si za ty dlouhé roky získávali. Dracova pověst i Hermionini přátelé byli nyní v sázce.

"Jsi si jistá, že to tak chceš?" zeptal se chlapec, neodtrhávajíc zrak od kapek vod stékajících po skle, a přerušil tak ticho mezi nimi.

"A ty?" vrátila mu s posmutnělým pohledem, aniž by odpověděla.

"Nevím," přiznal.

"Já taky ne."

Nastaly další okamžiky ticha, kdy každý z nich usilovně přemýšlel nad svým rozhodnutím.

"Možná bude nejlepší," začal Draco "když budeme předstírat, že se mezi námi nikdy nic nestalo."

Ačkoliv Hermiona došla ke stejnému závěru, chlapcova odpověď ji zamrzela. "A Ron?" zeptala se, aby na ní nebylo znát, že ji to vyvedlo z míry.

"Promluvím s ním a řeknu mu, že to celé bylo nedorozumění," když uvidí Hermionino zdvižené obočí, odfrkne si a neochotně dodá "a taky že jestli o čemkoliv z toho někomu cekne, postarám se o to, aby do konce školního roku neopustil ošetřovnu na víc, než na pár hodin."

"Dobře," povzdychla si a zadívala se z okna.

Blonďák věděl, na co myslí. "Neměla by ses o něj bát," otočil se k dívce čelem "ne po tom, co ti dneska udělal," pohladil jí něžně po tváři, kam ji Ron předtím uhodil. Pod jeho dotykem zavřela oči a koutky úst zvedla v lehkém úsměvu.

"Nedělej mi to," zaprosil Draco a opřel své čelo o to její. Hermiona na něj zmateně pohlédla. "Nedělej mi to ještě těžší, než to je."

"Jestli nechceš, můžeme…" nedokončila.

"Ne. Máš pravdu, bude to tak lepší pro nás oba. Jenom mi prosím slib, že se od Weasleyho budeš držet, co nejdál to půjde." Jeho starostlivost jí dojala, ale zároveň zaryla do jejího srdce další klín pochybností o správnosti jejich rozhodnutí. Nakonec se ale přemohla a slíbila, co si žádal.

Dlouhou chvíli tam jen tak stáli. Vyrušily je až hlasy přicházejícího hloučku studentů. Jejich poslední společný čas se naplnil. Hermiona se vytáhla na špičky a aby ještě naposledy ochutnat Dracovy rty, ten ji však nenechal, ustoupil o krok dozadu, pohledem se jí omluvil a pak zmizel stejně rychle, jako tu noc, když mnoholičný lektvar přestával účinkovat.

Studenti Havraspáru potkali ten den v knihovně jen Hermionu Grangerovou, jak se sklání nad nějakými starými pergameny, už ale neviděli, jak slzy, které jí stékaly po tvářích, rozmazávaly černý inkoust. Neměla ten den náladu na žádné vysvětlování. Před koncem vyučování zašla na ošetřovnu a nalhala madame Pomfrayové, že se jí znovu udělalo špatně a pak usnula na záchodech. Musela ještě ošetřovatelku ujistit, že vypila lahvičku, kterou jí před necelým týdnem dávala, aby se zabránilo nežádoucím problémům, když vtom jí došlo, že dnes se dostala do naprosto stejné situace. Znovu zalhala, když přiznala, že lahvičku upustila a obsah se rozlil. Vyslechla si dlouhé kázání o tom, jaké následky to mohlo mít, a že přišla na poslední chvíli, a pak už v o něco lepší náladě odcházela s novou dávkou lektvaru. Zamířila rovnou do ložnice. Nestála o Harryho dotěrné otázky ani o Ronovy zcela jistě nenávistné pohledy.

Ležela s knihou v posteli až do večera a neměla v plánu ji opouštět, ale od snídaně nic nejedla, takže kručení v břiše ji donutilo nakonec vstát a opatřit si něco k snědku. Nejdřív se ujistila, že její kamarádi nejsou ve společenské místnosti, až pak rychle proklouzla portrétem Buclaté dámy. Spěchala dolů po schodech, dokud se před ní neukázaly otevřené dveře Velké síně. Oddychla si, když u Nebelvírského stolu viděla sedět jenom pár opozdilců. Bylo sice dost pozdě, ale na stolech přeci jenom zbyly nějaké ty kousky jídla. Hermiona se posadila na obvyklé místo a začala se ládovat pečenou krůtou. Ani si nevšimla, když do místnosti vešel dav promočených Nebelvírských hráčů.

"Hermiono," oslovil ji Harry a přisedl si vedle ní "kde jsi celý den byla? Měli jsme o tebe strach," vyčítal jí, zatímco si nakládal na talíř večeři. Ron se posadil vedle Harryho, a aniž by dívce věnoval jediný pohled, pustil se do jídla.

"Promiň," omluvila se "nebylo mi dobře. Kde jste byli vy tak dlouho?" změnila téma, ale důkladně se vyhýbala jakémukoliv pohledu na zrzka.

"Měli jsme trénink. Trošku se to protáhlo, to kvůli tomu dešti," vysvětlil brýlatý chlapec.

"Aha," odvětila a dál se věnovala svému talíři.

"Ehm, stalo se něco?" zeptal se trochu rozpačitě Harry a otáčel hlavou střídavě vlevo a vpravo na oba své kamarády, když si konečně uvědomil jejich zvláštní chování.

"No, víš," začala Hermiona. "Rozešli jsme se," dokončil za ni stroze Ron a dál hypnotizoval svůj pudink.

"Proč?" nechápal Harry a hledal u chlapce vysvětlení. Ten se poprvé za večer podíval Hermioně do očí pohledem plným hněvu a nenávisti. Draco očividně už ale měl tu čest si s ním promluvit, takže jen odložil misku pudinku na stůl, řekl "neklapalo to," a pak odešel. Hermiona se s přáním na dobrou noc zvedla chvíli nato a nechala zmateného kamaráda za sebou.

Ten večer usnula rychle. Události dne jí psychicky vyčerpaly a navíc už konečně znala pravdu a nemusela dál tápat v nejistotě jejího vztahu s Ronem. Namísto toho se však ráno dostavila další nejistota v podobě nového vztahu, který sice skončil stejně rychle, jako začal, ale zato byl o dost upřímnější a krásnější, než ten první. Začínala litovat, že se rozhodla svoje city popřít. S každým dalším dnem si to vyčítala víc a víc. Draco se jí vyhýbal, kde jen mohl, a když už se přeci potkali, ani se na ní nepodíval. Dělal, jako by pro něj vůbec neexistovala a stále dokola jí tím lámal srdce.

Zato s Ronem se věci pomalu začaly dávat do pořádku. Harry dělal vše proto, aby obnovil ztracené přátelství, takže za několik týdnů už spolu dokázali promluvit bez toho, aby se navzájem vraždili pohledem.

O měsíc později nadešel den dlouho očekávaného zápasu Nebelvíru proti Zmijozelu. Počasí hře příliš nepřálo. Nejdřív jen pršelo, pak se přidaly i hromy a blesky. Hermiona se zatajeným dechem sledovala, jak se oba chytači řítí za zlatonkou střemhlav dolů a zase nahoru a nemohla se rozhodnout, mají-li její oči sledovat brýlatého chlapce, nebo raději blonďáka na novém Nimbusu. Pak se jí oba ztratili v oblacích. Těkala očima ze strany na stranu v naději, že někoho z nich uvidí, ale marně. Nebelvír už prohrával nad Zmijozelem třicet ku sedmdesáti, když v tom se odkudsi objevila Zlatonka a v těsném závěsu za ní Harry následovaný jen o málo pomalejším Dracem. Malá zlatá kulička kličkovala nejdřív sem a tam, pak nahoru a dolů, až se nakonec vyřítila směrem k nebelvírským obručím a prolétla tou nejvyšší. V tu samou chvíli Zmiozel zaútočil a Ron se pokusil o manévr, aby camrál zastavil. Viděl, že se proti němu z jedné strany řítí balon a z druhé Harry s Malfoyem. Najednou mu vztek zatemnil mysl a namísto toho, aby se pokusil camrál chytit, odrazil jej koštětem rovnou na zmijozelského chytače, který zrovna letěl kolem. Ten nestihl včas uhnout a míč jej zasáhl do ramene. Strhl koště na stranu a vrazil do Harryho. Pak oba dva ztratili rovnováhu a zřítili se k zemi.

Hermioně se v tu chvíli na malý okamžik zastavilo srdce. Celá vyděšená sbíhala dřevěné schody tribuny, aby byla u zraněných chytačů co nejdřív, ale když se dostala dolů, oba dva už byli na cestě na ošetřovnu.

Netrvalo to dlouho a madame Pomefrayová pustila na ošetřovnu první várku návštěvníků. Harry, obklopený štěbetajícími spoluhráči a kamarády, měl několik zlomených kostí a pár modřin a škrábanců, takže jej propustí nejdéle do příštího večera, zato ale blonďák na tom byl o něco hůř. Kromě toho, že u jeho postele stáli jen dva jeho kumpáni a Pansy Parkinsonová, tak si kromě jiného při nárazu ošklivě poranil hlavu a zlomené žebro mu propíchlo plíci, což znamená, že bude trvat minimálně týden, než ho pustí.

Hermiona stála v davu nebelvírských, ale nedokázala odolat nutkání, podívat se každou chvíli nenápadně na protější lůžko. Draco spal, pohled na jeho zubožené tělo však dívce vždycky vehnal slzy do očí.

Zanedlouho se začal dav kolem Harryho zmenšovat, až zůstali jen Ron s Hermionou. Povídali si a smáli se, dokud je nevyrušilo přidušené zakašlání. Všichni tři se ohlédli, aby spatřili, jak se Draco s námahou nadzvedl a obdařil je nenávistným pohledem. "Příště si laskavě toho svýho kamarádíčka hlídej, Pottere" obořil se chraplavým hlasem blonďák.

"O čem to zas mluvíš, Malfoyi?" odvětil naštvaně Harry.

"Ty sis nevšiml, že to udělal schválně?"

"To jsem si teda nevšiml," probodávali se navzájem pohledem "a navíc nevidím jeden důvod, proč by to dělal. Za poslední měsíc ses na něj ani nepodíval," konstatoval.

"No jasně, takže mi chceš namluvit, že čirou náhodou, namísto toho, aby ten camrál chytil, ho odrazil zrovna tím směrem, kde jsem letěl?"

"Malfoyi, co kdybys pokračoval v tom neotravování našich životů, jako jsi to ještě do nedávna dělal?" rozhodl se Harry ukončit spor "Jsem si jistý, že to bude vyhovovat nám všem."

"Jděte se bodnout všichni tří," pronesl pak a s námahou si lehl zpět na lůžko "nemá cenu na vás plýtvat dechem." Krátce nato uslyšel kroky, vzdalující se pryč z ošetřovny. Když zvedl hlavu, u Harryho postele seděl jenom Ron.

Druhý den se přišla Hermiona podívat za kamarádem sama. Draco spal. To, co včera řekl, ji ranilo, ale stále se uklidňovala tím, že to udělal, protože musel.

Seděla na ošetřovně něco přes hodinu. Vysvětlovala Harrymu nové kouzlo, které se učili, a snažila se udržet pohled mimo protější lůžko. Dařilo se jí to, dokud se odtamtud neozval chraplavý smích "To jsem nevěděl, Pottere, že nezvládneš ani takhle snadné kouzlo."

"Sklapni, Malfoyi," naštval se znovu Harry.

"Ach, promiň. Možná je to jenom učitelem," podíval se na zmatenou Hermionu ledovým pohledem "kdyby mě učila taková obyčejná mudlovská šmejdka, nezvládl bych ani přivolat si vlastní koště," zasmál se svému vtipu.

"To jsi přehnal!" rozkřičel se Harry.

"Vážně? A co mi uděláš?"

Vtom se mezi ně přihnala madame Pomefrayová "Tak to by stačilo," rozkázala "už mám toho vašeho hádání po krk. Pottere, sbalte si věci a můžete jít," řekla, "slečno Grangerová, na slovíčko, prosím," otočila se na podpatku a s Hermionou v zádech zamířila ke dveřím své kanceláře. Tam dala dívce nějaký lektvar pro Harryho, poučila ji o jeho užívání a vyhnala ji ze své pracovny.

Ocitla se v ošetřovně jen sama s blonďákem, který sledoval každý její pohyb. Hledala v jeho tváři cokoliv, co by jí pomohlo rozhodnout se, na čí straně stojí, ale nenašla tam vůbec nic. Tvář měl klidnou a oči chladné. Zastavila se několik kroků před jeho postelí. Oba mlčeli. Bylo to poprvé, co spolu zůstali zase o samotě, ale namísto toho, aby toho využili, jen tak si zírali si z očí do očí.

"Draco," oslovila jej Hermiona jako první.

"Vypadni odsud," rozkázal jí.

Dívka nechápavě stála a nevěděla, co se děje.

"Neslyšela jsi snad? Běž pryč!" okřikl ji Draco. Potřetí už to slyšet nechtěla. Otočila se a za doprovodu vzlyků vyběhla z ošetřovny.

Až když byla pryč, chlapcův dokonale nehybný obličej se zkřivil, chytnul se za bok a se zaťatými zuby překonával návaly bolesti, která se dostavovala při každém nadechnutí. Nechtěl jí ublížit, ale jeho hrdost mu nedovolovala nechat ji, aby ho viděla takhle.



Trvalo měsíc, než ho pustili z ošetřovny. Za tu dobu ji ani jednou neviděl, překvapilo ho proto, když ji u večeře spatřil v objetí Ronalda Weasleyho. Ten večer neměl na jídlo ani pomyšlení. Nechápal, jak mu to mohla udělat. Vždyť slíbila, že se od něj bude držet dál. Tak proč? Že by snad kvůli tomu jeho výstupu na ošetřovně? Vždyť to dělal kvůli ní. Tolik toho pro ní obětoval a ona si teď klidně vysedává ve Weasleyově náručí, jako by se nic nestalo.

Ať už se Hermiona pro Rona rozhodla z jakéhokoliv důvodu, Draco v žádném případě nehodlal jen tak stát a nečinně tomu přihlížet. Rozhodl se jednat.

Počkal, až ti tři opustí Velkou síň a vydal se za nimi. Přesně jak čekal, Hermiona se od nich po chvíli oddělila. Nejdřív si myslel, že jde do knihovny, proto jej překvapilo, když zamířila na druhou stranu. Sledoval její kroky, dokud se nezastavila před ošetřovnou. Chvíli váhala, než se rozhodla vejít dovnitř. K jejímu zklamání byla místnost prázdná. Povzdychla si a sklopila pohled k zemi.

"Někoho hledáš?" uslyšela za sebou ten známý ledový hlas. Otočila se a spatřila ho, jak stojí ve dveřích a hypnotizuje ji pohledem.

"Ne," hlesla a vydala se ven. V odchodu jí však zabránila Dracova ruka opřená o futra.

"Ne tak rychle," řekl a zavřel dveře "dlužíš mi vysvětlení."

"Vysvětlení? Já tobě?" sarkasticky se na něj ušklíbla.

"Slíbila jsi, že se od něj budeš držet dál," pokračoval blonďák "pochybuju ale, že při vzájemné objímání je mezi vámi nějaká vzdálenost."

"Do toho ti nic není," zvážněla Hermiona a odhodlaně mu pohlédla do očí "Jsem přece jenom obyčejná mudlovská- mmm" v dokončení té věty jí zabránila Dracova ruka, kterou přimáčkl na její pusu. Naklonil se k ní a výhružně řekl: "Tohle už nikdy neříkej."

Zmatená Hermiona tam jen tak stála a třeštila na něj oči. Pak spustil svou ruku a narovnal se. Najednou v jeho očích po dlouhé době znovu našla útěchu. Stál před ní ten Draco, kterého naposledy spatřila před dvěma měsíci v knihovně.

"Omlouvám se," pronesl provinile "nikdy jsem ti to neměl říkat. Nechtěl jsem, aby ostatní něco poznali, ale přehnal jsem to," odmlčel se.

"Taky se omlouvám" pípla Hermiona "Harry řekl Ronovi, co stalo ten den na ošetřovně a on za mnou přišel a nabídl mi, že se k němu můžu vrátit," začala popotahovat "odmítla jsem ho, ale nedal si pokoj," rozplakala se "přemlouval mě a nutil věřit, že sis se mnou celou tu dobu jenom hrál. Potom mi pořád opakoval, že Harry slyšel, jak jsi na ošetřovně mluvil s Goylem o Pansy a o všem, co s ní po večerech děláš a já to už dál nemohla snášet." schovala si obličej do dlaní a stejně rychle, jako slzy spustily, i přestaly, když se ocitla v bezpečí, v objetí Draca Malfoye. Hladil ji po zádech a konejšil, stejně jako tenkrát v koupelně, v podobě Rona.

"Promiň mi to," špitla do jeho košile.

"Ne, to ty promiň," objal ji ještě pevněji a stáli tak, dokud Hermiona smutně nepronesla: "Už bych měla jít, Ron se bude vyptávat."

"Ale já už tě znovu nepustím," oponoval jí chlapec "A už vůbec ne k němu."

"Draco prosím, nechci z toho mít problémy."

"Proč bys měla mít problémy? Prostě za nim jdi a řekni, že je mezi vámi konec."

"A pak?" odtáhla se dívka a měla znovu na krajíčku "rozejdu se s ním proto, abych mohla sledovat tebe, jak se skvěle bavíš s Pansy a ostatními, zatímco já pro tebe přestanu existovat?"

Blonďák si povzdychl, "nechtěl jsem, aby ses cítila takhle, jenom jsem byl opatrný."

"No jo, já vlastně zapomněla, že ty jsi ten, o koho tady jde," vyjela na něj z ničeho nic "mým přátelům by přeci určitě nevadilo, kdyby se dozvěděli, že jsem se zamilovala do jejich úhlavního nepřítele a dobrovolně se s ním vyspala," rozzlobeně šeptala "ale ne, to by pak bylo jenom tvoje ego, které by určitě neuneslo, až se po škole začne roznášet, že ses dotknul někoho, jako jsem já, aniž by sis pak musel umýt ruce."

"Hermiono," snažil se jí uklidnit.

"Nech to být," rezignovaně si založila ruce na prsou a udělal krok dozadu "ráda bych šla spát. Mohl bys mě prosím nechat odejít?"

Draco na ni smutně pohlédl a ustoupil stranou, aby mohla volně projít. Bez jediného slova se rozešli, ona do věže a on do sklepení.





Ráno dorazila Hermiona stejně jako každý den na snídani ruku v ruce s Ronem. Co se však změnilo, byl pár šedých očí, který na ně nepřestával zírat od zmijozelského stolu. Pak přišla hodina lektvarů. Měli za úkol připravit zmenšovací dryák. Hermiona pracovala pilně, když se ale vrátila ke svému stolu s několika chybějícími přísadami v ruce, našla na své učebnici lístek pergamenu. Odložila věci a přečetla si vzkaz tak, aby ji nikdo neviděl. Stálo v něm jen: Sedmé patro, po hodině bylinkářství.

Rozhlédla se po třídě. Když zpozorovala, jak se na ni Draco potutelně usmívá, vzala pergamen a z druhé strany načmárala: Kam se poděla tvá opatrnost? Pak jej poslala majiteli.

Odpověď přišla záhy: Rozmyslel jsem si to.



Ve smluvenou dobu přišla do sedmého patra, Draco ale nebyl nikde k nalezení. Začínala z toho mít nepříjemný pocit. Měl už čtvrt hodiny zpoždění. Povzdychla si a opřela se o zeď. Pak se jí rozsvítilo. Otočila se, zavřela oči, a když je zase otevřela, tam, kde ještě před chvílí byly studené kameny, se nyní rýsovaly dveře. Usmála se a vešla dovnitř. Nebyly tam žádné lampy ani svíce, a tak když se za ní dveře zase zavřely, zůstala stát v naprosté tmě. Už už se chystala vykouzlit si trochu světla, ale čísi ruka jí chytila za zápěstí a vytrhla hůlku. "Draco?" zeptala se vyděšeně s roztřeseným hlasem. Pak uslyšela odpověď nebezpečně blízko za svými zády.

"Už jsem se začínal bát, že ti to nedojde," zašeptal vyzývavě a ruce jí položil na boky, aby mu náhodou neutekla.

"Vyděsil jsi mě," vyčetla mu Hermiona a marně se pokusila vymanit z jeho sevření.

"Kdepak, tak snadno tě už nepustím," přitáhl si ji k sobě čelem a jednou rukou vyhledal její šíji. Než stačila říct cokoliv dalšího, ucítila jeho horké rty na těch svých. Okamžitě ji zaplavil pocit štěstí a vášně, až se jí podlomila kolena. Naštěstí ji k sobě Draco tisknul tak pevně, že neklesla o víc, než o pár centimetrů a zavzdychala. Chlapec se usmál a na chvíli se odpojil od jejích úst "Nedokážeš si ani představit, jak strašně moc jsem po tomhle celou tu dobu toužil," zašeptal, znovu ji začal líbat a nedočkavě z ní i ze sebe sundávat jeden kus oblečení po druhém. Když byli jen ve spodním prádle, sjel rukama na její boky a začal s ní pomalu couvat. Hermiona jej následovala, aniž by přerušila jejich polibky nebo se odtáhla. Když se zastavil, otočili se a Draco bez varování povalil dívku před sebe. Dopadla do měkkých přikrývek a za okamžik už na ní leželo jeho horké tělo a zbavoval ji posledních kousků prádla. "Tohle je lepší, než na zemi v knihovně, co myslíš?" zašeptal mezi roztouženými nádechy. Hermiona je vydechla jedno dlouhé hluboké "Hmm," a přitáhla si k sobě jeho ústa. Byli už oba nazí, on ji tam nepřestával dráždit, ale zároveň ten okamžik oddaloval a hrál si s ní.

Hermiona už to nemohla vydržet "Draco, prosím," zavzdychala. Víc už slyšet nepotřeboval. Vnikl do ní pomalu, ale hluboko. Z úst se jí vydral přidušený slastný výdech.

"Klidně křič," zašeptal Draco, "nikdo nás tu neuslyší," ujistil ji a začal lehce přirážet. Hermiona vzdychala stále rychleji a hlasitěji a Draco si jí užíval se vším všudy. Počkal, než dosáhne vrcholu a pak vyvrcholil taky.

Zůstal v ní, dokud jej od sebe sama neodtáhla. Potom se mu schoulila do náruče, blonďák přes ně přehodil přikrývku a oba dva spokojeně usnuli.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 29. června 2016 v 3:49 | Reagovat

"Ale já už znovu nepustím," oponoval jí chlapec "A už vůbec ne k němu."
- chybí ti tam "tě"

Proč mám pocit, že to bude mít pokračování? :D Jsem zvědavá na reakce okolí. :)

2 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 17. července 2016 v 20:38 | Reagovat

Máš skvělé povídky, napiš zase nějakou Sasusaku prosííím <3

3 Jamie Jamie | 10. prosince 2016 v 23:38 | Reagovat

Keep it going! :) Díky za to, že to tu pořád držíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama