My own choice 3 (druhá část)

20. června 2016 v 22:32 | Tessie.chan |  Dramione


Draco přistane na chladné dřevěné podlaze. Přenášení jeho stavu ani trochu nepomohlo. Popálená ruka pulzuje tupou bolestí, ze škrábanců po malých kapičkách ukapává krev a má pocit, jako kdyby se mu všechny vnitřnosti kroutily v břiše. Chvíli jen tak leží a ztěžka oddychuje s hůlkou křečovitě sevřenou v pravé ruce. Pak zatne zuby a zkouší vstát. První pokus nedopadá moc dobře. Zhroutí se zpátky ve chvíli, kdy mu vystřelí bolest do hrudníku. Nahmatá si dvě zlomená žebra, nejspíš je to následek srážky se stromem. Na podruhé se mu daří o něco lépe. Vyškrabe s na všechny čtyři, potom do kleku a pak se rozhlídne po místnosti. Od doby, kdy tam byl naposledy, se nic nezměnilo. Pokoj je obložený tmavým dřevem, se starobylým nábytkem, obrovskou postelí a závěsy i přikrývkami laděnými do temně zelené barvy. Jak rád by se teď rozvalil ve svých saténových peřinách, zavřel oči a když se probudil, zjistil, že to všechno byl jen sen.


Ale nebyl to sen. Klečí teď ve svém pokoji, v sídle rodiny Malfoyů, zapovězený vlastním otcem, zmrzačený a psychicky skoro na dně. Namísto toho, aby se pokoušel vyškrábat na nohy, rezignovaně spustí ruce podél těla, zakloní hlavu a nechává slzy, aby mu smáčely potlučený obličej.

Ze záchvatu zoufalství jej vytrhne až zvuk blížících se kroků. Instinktivně se vrhne pod postel, zapomíná však na zlámaná žebra a okamžitě se hroutí k zemi s prstem pevně sevřeným mezi zuby, aby tak zabránil výkřiku. Zasténá, chvíli počká, než největší bolest odezní, načež se začne pomalu plazit do úkrytu. Kroky znějí stále blíž, dokud se nezastaví přímo před jeho dveřmi. Ozve se cvaknutí kliky a vrzání pantů.

Být to o vteřinu dřív, nestihl by se schovat, ten večer má ale štěstí. Zpod postele uvidí dámské boty, nejdřív jen tak stojící ve dveřích. Pak udělají krok vpřed a zavřou za sebou. Je slyšet otočení klíče v zámku. Ticho pokoje je přerušeno tenkým roztřeseným hlasem Narcissy Malfoyové

"Draco?" zašeptá a čeká na odpověď, které se jí nedostává. "Myslela jsem, že to přicházelo odtud." zklamaně si povzdychne. Pak přejde k posteli a posadí se na její okraj.

"Ach, můj nejdražší Draco," rozvzlyká se "co si mám jenom teď bez tebe počít?" propukne v zoufalý pláč.

Chlapec pod postelí s hořkostí potlačuje své vlastní slzy smutku. Nakonec ale nedokáže nechat vlastní matku takhle se trápit. Pomalu se začne posouvat ven ze stínu. Narcissa nejdřív nechápe, co se děje. Když vedle svých nohou uvidí popálené a od krve špinavé ruce, vyskočí a udělá několik kroků dozadu s hůlku připravenou k útoku. Až když pozná blonďatou hlavu svého syna, následující ruce, zajíkne se, přiskočí k nohám postele, aby chlapci pomohla, nepřestávajíc přitom opakovat jeho jméno. Draco se ze všech sil snaží, aby jeho stav matku příliš nevyděsil, a tak si i přes všechnu bolest zachovává úsměv na tváři. Ale matky zůstávají matkami. Vždycky ví, co se děje s jejich dětmi a nebo alespoň jak to z nich dostat, netrvá to tedy dlouho a syn se jí zpovídá v náručí nevynechávajíc jedinou maličkost, která se toho dne udála. Samozřejmě kromě té, která nese jméno Grangerová.

Když domluví, sundá ze sebe Narcissiny ruce, zatímco se již potřetí pokouší vstát. Nakonec se mu to s menší pomocí podaří a nechává matku, aby kouzlem potlačila účinky otcovy kletby a aspoň z části napravila pochroumaná žebra. Po celý ten čas si spolu povídají.

Jako první se začala vyptávat Narcissa, "Draco, proč jsi to udělal?"

"Udělal co?"

"Proč jsi ho zradil?"

Blonďák váhá, než nakonec odpoví zpět otázkou "Proč mu ty pořád ještě sloužíš?"

Nastane ticho.

"Je to kvůli Luciusovi?" zeptá se znovu, dávaje si pozor, aby jej nenazval otcem.

Narcissa po chvilce váhání jen přikývne.

"To jsem si myslel," odfrkne si chlapec a s opovržením pohlédne na ženu "nedokážeš ho opustit."

"Tak to není," vzepře se, ale hlas se jí třese "já ho chtěla opustit, vážně chtěla. Už před lety a tebe vzít sebou, jenže…"

"Jenže co?"

"Lucius o tom nechtěl ani slyšet."

"No jasně. Co on řekne, to je přece zákon," nedokáže Draco odolat sarkastickému tónu. Když ale vidí matčinu ustaranou tvář, umírní se.

"Já vím, co si myslíš. Říkáš si, proč jsem od něj neutekla, když jsem po tom tolik toužila, viď? Pravdou je, že jsem jednou utekla i se všemi našimi věcmi. Byl jsi v Bradavicích, Lucius zařídil, aby ses nic nedozvěděl. Mně našel za dva dny a…" nedokončí.

"Udělal ti něco?" ptá se Draco a v šedých očích se mu nebezpečně blýskne. Narcissa, aby se vyhnula pohledu syna, zírá na jeho levou ruku a na konec své hůlky, z nějž vystupuje proud bílého světla.

"To popálení nevypadá moc dobře, měla bych ti na to dát nějaké bylinky a-"

"Na něco jsem se tě ptal," přeruší ji v půlce věty ledovým hlasem a zdravou rukou ji uchopí za zápěstí, aby nemohla pokračovat v léčení jeho rány "nepustím tě, dokud mi neřekneš pravdu," vyhrožuje.

Jeho matka namísto odpovědi jen sklopí oči a zdráhavě přikývne.

"Já to tušil," zamumlá si spíš pro sebe a uvolní sevření. Narcissa se hned pouští do léčení, ale chlapec ji zarazí. "Na tohle už nemám čas, jsem tady moc dlouho, každou chvíli se můžou objevit," odstoupí o krok zpátky a vydává se ke dveřím.

"Počkej Draco, chci ti pomoct,"

"Ne. Kdyby na to přišel Lucius, měla by si problém," odmítne rázně chlapec.

"Na tom mi nezáleží. Jsi můj jediný syn, nenechám tě tam jít samotného." nenechá se odbýt "alespoň na chvíli odlákám Bellu."

"Řekl jsem, že ne. Stačí, že svůj život riskuju já. Nemusíš ho nasazovat ještě ty."

"Za tebe bych dala i poslední kapku svojí krve," povzdychne si nad tvrdohlavostí svého syna, dojde k němu a ještě jednou jej sevře v náručí, načež mu zašeptá do ucha: "Draco, ať už se dneska stane cokoliv, chci, abys věděl, že jsem na tebe hrdá," políbí ho na tvář a nahlas dodá "a taky že nedovolím své vlastní sestře, aby zabila mého jediného syna, takže tam dolů půjdu, ať se ti to líbí, nebo ne."

To bylo podruhé, kdy se Narcissa Malfoyová vzepřela svému manželovi, aby zachránila syna.

Pohár Helgy z Mrzimoru, jeden ze sedmi viteálů, které stvořil lord Voldemort, aby si s jeho pomocí zachoval věčný život, je po té, co se jej pokusil Harry Potter ukrást z trezoru Bellatrix Lastrangové v podzemí Gringottovi banky, bezpečně ukryt v bludišti chodeb a komnat sídla rodiny Malfoyů, strážený dnem i nocí kouzly i čaroději. Kdo ten dům nezná, jen těžko by si pomýšlel na získání viteálu. Naštěstí nikdo nečeká, že dnes v noci přijde zloděj tajně a z vlastních řad. Proklouzne nepozorovaně nejdřív kolem jednoho smrtijeda, hlídajícího začátek dlouhé chodby, pak kolem dvou dalších, kteří se procházejí tam a zase zpátky a dokonce se dostane přes zamčené dveře až do prázdného kamenného pokoje. Dveře mají být tu noc pod dohledem Bellatrix, avšak náhodou má zrovna na práci důležitější věci. Ať je ta čarodějka jakkoliv zlá a krutá, nezapře lásku k vlastní sestře. Když se dozvěděla, že se Narcissa zhroutila nad smrtí svého syna, neváhala a šla ji konejšit. Než stihl její místo zaujmout Šedohřbet, lupič se vplížil dovnitř.

V místnosti není jediný kousek světla. Draco stojí tiše kousek od dveří a poslouchá Šedohřbetovy chrčivé výdechy. Vzpomíná, jak místnost vpadala, než z ní Voldemort udělal skrýš pro svou duši. Bývala to knihovna. Police plné starých knih sahaly až ke stropu, ve vzduchu se vznášely oranžově zářící lucerny a ústily sem všechny tajné chodby, kterými bylo sídlo protkané jako pavučinami. Když byl mladší, hrával si tady s matkou, o skrytých dveřích mu však pověděl až otec. Tvrdil, že jakožto jediný dědic jednou všechen rodinný majetek včetně domu zdědí a musí tedy znát každý jeho kout. Lucius důsledně dodržoval tradice a předal synovi vše, co se naučil od vlastního otce.

Pro Draca není těžké s jistotou říct, kterou chodbu Voldemort použil. Asi těžko to bude ta, co vede do kuchyně nebo na zahrádku za domem. Stejně tak to nebude cesta do Malfoyovic ložnice ani ta do jeho vlastního pokoje, o čemž se sám přesvědčil, když se jí pokoušel otevřít. Tam, kde měla ústit do knihovny, byl tunel zazděný a nově vybudovaná chodba se spojovala se všemi ostatními o několik metrů vedle. Poznal v tom pletenci, že jedna chodba chybí. Ta jediná, která nevedla nahoru, nýbrž dolů; do sklepů.

Stojí teď ve tmě a pokouší se určit aspoň přibližnou polohu tajných dveří, neboť použil-li by kouzlo, čarodějové venku by se o tom díky jednomu z ochranných kouzel ihned dozvěděli. Když byl nábytek ještě na svém místě, bývaly dveře schované za policí s knihami o historii kouzelnických rodů. Nyní, když je místnost prázdná, musí Draco spoléhat na svou paměť. S rukama nataženýma před sebou se začne pomalu posouvat ke stěně po jeho levici.

Matka odvedla při jeho uzdravování vynikající práci. Všechny jizvy jsou kouzlem sešité, žebra sice ne příliš napevno, ale přesto ve své původní podobě a puchýře i popáleniny už skoro nebolí. Draco to však bere jen jako další dluh, který jednoho dne bude muset splatit. A přesně ví, jak. Hned, co se mu vrátí dostatek sil, přijde si pro ni a odvede ji do bezpečí, aby jí Lucius už nikdy nemohl ublížit.

Jako první se ale musí dostat z domu živý, nejlépe i s viteálem. Postupuje pomalu, dokud nenahmatá kamennou zeď, podél ní se pak posouvá doprava. Trvá to dobrou čtvrt hodinu, než s jistotou určí polohu dveří. Pak ohmatává jeden kámen po druhém, dokud nenarazí na ten pravý. Trochu zatlačí, kámen zapadne hlouběji do zdi, ale nic víc se nestane. Zkouší pak další a další. Druhý kámen se pohne, v ten samý okamžik se ale první vrátí na původní místo. Musí zatlačit oba zároveň, což vzhledem ke vzdálenosti mezi nimi nebude lehké. Pán Zla si dal záležet, aby se samotný člověk bez použití kouzel dovnitř nedostal.

Co teď? pomyslí si chlapec a chvíli jen tak stojí a přemýšlí.

Po chvíli sundá kožený vak a začne se v něm přehrabovat, nenahmatá však nic, co by mu mohlo pomoct. Rezignovaně se opře o zeď a sesune se na zem. Pak vyndá svačinu, kterou mu připravili skřítkové to odpoledne, a chystá se pustit se do jídla, než se pokusí otevřít vchod kouzlem. V papírovém sáčku najde kousek kuřete, dýňovou paštičku a několik karamelek. Pousměje se nad tou zvláštní kombinací a jako první se rozhodne spořádat kuře. Když mu však zůstane v ruce dlouhá okousaná stehenní kost, dostane nápad.

Odloží zbytek večeře, stoupne si k jednomu z pohyblivých kamenů a ohmatá postranní spáru. Není dost široká, aby se tam kost vešla, s tím si ale chlapec hravě poradí, když z jednoho jejího konce odlomí kloub. Teď už se do mezery vejde a dokonce je i dost dlouhá na to, aby se dala použít jako páka tlačící kámen dovnitř. Namísto provázku použije tkaničku boty, jeden konec obmotá kolem kosti a druhý si nechá v ruce. Pomalu postupuje k druhému kameni. Naštěstí je tkanička tak akorát dlouhá, aby volnou rukou dokázal zatlačit na správné místo a zároveň tou druhou zatahat za kost. Při prvním pokusu se kost vysmekne ze spáry, než stačí kámen dostatečně zasunout. Další tři pokusy dopadají stejně. Draco si už pomalu zase začíná zoufat, pak si ale vzpomene na zbytek své svačiny. Vezme pytlík ze země, vysype si na ruku karamelky i s paštičkou a papír schová do svého vaku, který si znovu hodí na záda. Všechny karamelky si nacpe do pusy a usilovně žvýká. Když už jsou správně lepkavé, začne instalovat zlomenou kost na původní místo spolu s karamelkovou hmotou, která vše drží řádně pohromadě. V dlani má pořád dýňovou paštičku, ještě než ale práci dokončí, polyká poslední drobečky, aby aspoň trochu zahnal nesnesitelně sladkou chuť karamelu.

Konečně jeho plán vychází. Dokázal pohnout oběma kameny najednou a nepoužít při tom jediné kouzlo. Když se zeď začne hýbat, do místnosti vnikají paprsky tlumeného zeleného světla z luceren lemujících tunel. Draco, jehož oči již přivykly tmě, bez váhání vejde a začne po schodech klesat dolů do sklepení. Za malou chviličku slyší, jak se za ním průchod uzavírá, sestupuje však stále hlouběji. Není ještě ani v půli cesty, když nad sebou slyší dusot, rachot a rozzuřený křik. Voldemort si nejspíš uvědomil, jaké mu hrozí nebezpečí a přišel se přesvědčit, že jeho duše není v ohrožení. Podle povyku tam nahoře ale blonďák soudí, že už přišel na jeho lest. Přidá proto do kroku a schody bere po dvou. Za nedlouho je slyšet, jak se odemykají dveře a otevírá kamenná chodba. Ještě víc zrychlí.

Pod schody se zastaví. Před ním se otevírá úzký tunel a na jeho konci stojí to, pro co si chlapec přišel. Pohár Helgy z Mrzimoru je položen na kulatém stupínku, jakoby se nemohl dočkat, až se jej někdo zmocní. Jistě to ale nebude jen tak. Bohužel kroky za zády mu nedovolují prozkoumat nastražené pasti, tak jen vytáhne hůlku a vrhne se dopředu akorát ve chvíli, kdy se ze schodů bezhlavě vyřítí rozzuřený šedohřbet. Jako zázrakem se mu podaří vyhnout se většině kouzel a nástrah číhajících podél chodby, nebo je aspoň odrazit kouzlem. Chystá se přemístit, jakmile se dotkne poháru. Už se dostal z dosahu pastí a k cíli mu zbývá jen pár kroků. V tom jej cosi strhne na zem. Chvíli zápasí s návratem svých předešlých zranění, přesto rychle vyšle omračovací kouzlo na útočníka. Ten jen o několik kroků ucouvne a zapotácí se, než se opět vrhá na chlapce na zemi. Draco je na vlkodlaka příliš pomalý. Nestihne uhnout, a tak už ho za chvíli dvě silné ruce zvedají za límec ze země a přirážejí k nejbližší zdi. Ten náraz jeho pochroumaná žebra nevydržela, podvolila se tlaku a znovu praskla. Draco vykřikl, zatímco se šedohřbet šklebil.

"Máš štěstí, že tě Pán Zla chce živého," zavrčí "ale neříkal nic o stav, v jakém tě mám přivést," vycení ostré zuby a začne se s nimi přibližovat k blonďákově krku. Ten se ale nevzdává. Hůlka mu vypadala z ruky, ale stále mu zůstaly relativně zdravé ruce. Nemá sice tolik sil, aby vlkodlaka přemohl bez kouzel, ale nepotřebuje víc, než pár vteřin. Pravačkou udeří Šedohřbeta do ucha a levačkou zespod do brady. Vše zakončí kopancem do břicha a najednou cítí, jak sevření povolilo a on se může vrhnout po své hůlce. Sotva ji má v ruce, už se na něj útočník znovu vrhá. Jedinou ránou do obličeje pošle Draca k zemi.

Zuřivě začíná kopat do choulejícího se chlapce. Ten při první příležitosti popadne dech a s ústy plnými krve sešle na Šedohřbeta nejdřív jedno, pak stále víc jednoduchých kouzel, dokud se vlkodlak znovu neocitne v chodbě plné nastražených pastí. Tu chvíli využije k tomu, aby se doplazil k poháru. Cítí, jak všechna bolest začíná najednou ustupovat a věděl, že se o něj pokoušejí mdloby. Ještě si to ale nemůže dovolit. Vlkodlak se už osvobodil z vlivu všemožných kouzel a znovu na něj se řítí. Draco zatne zuby a v poslední chvíli se natáhne pro pohár. Jakmile ho ucítí v dlani, zavře oči a konečně se přenese do bezpečí.

Poslední, co si pamatuje, než omdlel, je vůně obilí a povědomý hlas, vyslovující jeho jméno.

P.S. chtěla jsem to přidat co nejdřív, takže nebyl čas na kontrolu. Za případné chyby se omlouvám, podívám se na to co nejdřív :)
P. P. S. a vlastně jak na to teď tak koukám, tak mi celej tenhle díl připadá jako naprostá blbost. Sama sem musela asi půl hodiny přemejšlet, abych vymyslela, jak ho z tý místnosti s kamenama chudáka dostat. Nakonec to vyhrálo kuře... :D ale přepisovat se mi to zatím moc nechce, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 28. června 2016 v 23:00 | Reagovat

jůůů, to je parádní kapitola, náhodou, u toho kuřete a karamelek jsem se dost pobavila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama